V té malé kavárně na rohu ulice, míjely hodiny, prchaly měsíce, hned jak jsem dopila, splněno přání, bláhové milování. V mé malé kavárně na rohu ulice, vzpomínky volají ze všeho nejvíce a každý známý kout, jak se to stává, vzpomínku přivolává. Pane vrchní, dneska jenom jednu černou kávu, neptejte se, nemusí to být, doneste mě, pane vrchní, jenom jednu kávu, lidé se přece mohou rozejít. Opustil mě stejně jako odcházejí jiní, jednou musí každý odejít, konec lásky přece nikdy nikdo nezaviní, řekne se jen, musí to tak být. Epizoda končí, cesta se zatáčí, pojedeme každý sám, na tom přece není docela nic k pláči, proč já, hloupá, slzy v očích mám. Celý svět se oblékl dnes do šedého hávu i váš frak je nějak šedivý, pane vrchní, dneska jenom jednu černou kávu, tomu se přec nikdo nediví. Epizoda končí, cesta se zatáčí, pojedeme každý sám, na tom přece není docela nic k pláči, proč já, hloupá, slzy v očích mám. Celý svět se oblékl dnes do šedého hávu i váš frak je nějak šedivý, pane vrchní, dneska jenom jednu černou kávu, tomu se přec nikdo nediví.