Už někdy v deseti
míval jsem v objětí
Máňu z pátý bé.
Jednou mně líbala,
školnice číhala,
konce byli zlé.
Dnes všechny ty štuce
zpátky bych bral
a Máňu líbal dál.
Jenom bych rád vědel,
kolik vona asi dneska, Máňa, váží.
Ale už se nikdy nevrátí deset,
to ne, to ne, to ne,
už na hrášku nebudu klečet,
to ne, to ne, to ne.
Vzpomenu si,
povzdechnu si,
jó, přátelé, to byli časy,
jenže už se nikdy nevrátí deset,
to ne, to ne, to ne.
Dvacet let, to je věk,
kdy člověk, jak bych řek,
láskou plápolá.
V sobotu tuhletu,
v neděli támhletu,
bral jsem do kola.
Dnes všechny ty další
zpátky bych bral,
se všemi tančil dál.
Jenom kdybych neměl ten
ischias zatracenej.
Jenže už se nikdy nevrátí dvacet,
to ne, to ne, to ne,
už nepůjdu z bálu do práce,
to ne, to ne, to ne.
Vzpomenu si,
povzdechnu si,
jó, přátelé, to byli časy,
jenže už se nikdy nevrátí dvacet,
to ne, to ne, to ne.
Okolo třiceti
podleh jsem dojětí,
jednu jsem si vzal,
v náhlém pominutí smyslů.
Řečeno básnicky
ztratil jsem navždycky,
co jsem miloval.
Já ztratil tu volnost,
kterou má pták
a žiju jen tak, tak.
Ale zato chodím čistě voblíkanej
a mám domácí stravu.
Ale už se nikdy nevrátí třicet,
to ne, to ne, to ne,
tedy mezi námi ani čtyřicet,
ani padesát, spíš šedesát,
to ne, to ne, to ne.
Vzpomenu si,
povzdechnu si,
jó, pánové, to byli časy,
jenže už se nikdy nevrátí třicet,
to ne, to ne, to ne.
Ale holky se mně líběj stejně
jako před třiceti lety
a to zas jó, to jó, to jó.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.