Allanovy: U rybníka v rákosí, jak tak žáby klábosí, jedna povídá. Rudolf: Abych řekla pravdu, žáby, mne se tenhle život žabí dávno přejídá. Spolu: Jakže, cože, jak to řekla? Rudolf: Dávno přejídá. Všechno umím, všechno znám, já řku, já si připadám k slávě určená. Allanovy: Na ta slova všichni vstali, velmi žábu uctívali, že je učená, Spolu: Jakže, cože, proč ji ctili? Rudolf: Že je učená. Co jim v prsou úcta vře, vrbina se rozevře, ten tam žabí klid. Allanovy: O kus dál se pásla kráva a že byla suchá tráva, chtělo se ji pít. Spolu: Jakže, cože, co ta kráva? Rudolf: Chtělo se ji pít. Allanovy: Pije kráva z rybníka, chlubná žába utíká, jaksi skromnější. Rudolf: Chlubit se však nepřestala, pcha, prý by krávě ukázala, jen být statnější. Spolu: Jakže, cože, co ji schází? Rudolf: Jen být statnější. Sotva se ji chtěli smát, přišla žába na nápad, teď se proslaví. Nafukovat začala se, tak prý bude v krátkem čase kravské postavy. Spolu: Jakže, cože, jaká bude? Rudolf: Kravské postavy. Allanovy: Zbožne ztichl celý břeh, žáby, raci tají dech, sledujíce div. Rudolf: Chlubná žába nadýmá se, už má dvakrát tolik v pase, než-li měla dřív. Spolu: Jakže, cože, kolik že má? Rudolf: Víc než měla dřív. Když už byla žába ta jako soudek buclatá, rána zazněla. Allanovy: Že víc měla, než-li mohla, tím si žába nepomohla, praskla docela. Spolu: Jakže, cože, co se stalo? Rudolf: Ale praskla docela. Allanovy: Tahle píseň truchlivá poučení ukrývá, zdravé pro vždycky, kdo se dme a nafukuje, tomu pýcha zkázu kuje, skončí tragicky, kdo se dme a nafukuje skončí tragicky.