Do tmy civí okenice,
kterou vítr beznadějně zmítá,
do tmy civí okenice,
slepé oči, kterým marně svítá,
óu, óu.
Jsem v rukách tvých
jen loutkou pouhou,
zábavnou hrou, óu.
Jen hadí stín
se chtivě plazí pouští
mých dnů,
němou pouští mých dnů.
To se stává,
to už se stává.
Studím jako rukavice,
které teplo lidské ruky schází,
připomínám plachetnice,
které moře na skaliska hází,
óu, óu.
Jsem všední list
tvé sbírky tváří,
nežádáš víc, óu.
Z mých mrtvých rtů
až slova zmizí,
slíbáš jen růž,
pak už slíbáš jen růž.
To se stává,
to už se stává.
Mám sen, že měsíc růžový
na nebi vzplál,
však vodopád mých snění
na hořký pláč se mění.
Nemusíš se bát,
nebudu si lhát,
žes mě míval rád.
Jako koráb v bludném kruhu
píseň dávno zhaslých planet zpívá,
jizvy, stopy letokruhů,
v sobě jako stará vrba skrývám,
óu, óu.
Z labutích úst jde nářek písní,
jseš kat mých snů, óu,
poslední tón
tě stejně zraní láskou,
jen tou,
mojí láskou
jen tou.
To se stává,
to už se stává
v písních.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.