Lide můj, slyš nářek Pána svého, / uvaž v mysli trpké stesky jeho: / Já jsem toužil mezi lidmi žít, / chtěl jsem je svou láskou oblažit; / činil jsem jim dobře v každé chvíli, / oni mě však na smrt odsoudili.
Nepřestal jsem lid svůj milovati, / avšak on mé lásky nechtěl dbáti, / k nebi zval jsem jej svým učením, / odplatil mi za to trýzněním; / potom kříž mi vložil na ramena: / tak má láska byla odměněna.
Když jsem kříž svůj na Golgotu nesl / a s tou tíží zemdlen k zemi klesl, / nedošel jsem v lidu lítosti. / Neustával ve své krutosti, / dále hnal mě na smrt umdleného, / dobrodince, Spasitele svého.
Synům hlásal jsem, by matky ctili, / za to však se na mé matce mstili; / z její žalosti lid posměch měl, / když mě potkala, ji odháněl. / Ač Bůh oblíbil si její ctnosti, / lidé spílali jí ve své zlosti.
Zda jsem komu v strasti přispět váhal? / A mně každý pomoci se zdráhal. / Když jsem nesl přetěžký svůj kříž, / nikdo nechtěl ulehčit mou tíž. / Šimon pomoh jenom z donucení / nésti nástroj mého umučení.
Již jen stěží noha nohu mine, / má krev proudem po tváři se řine. / Veronika tvář mi utřela. / Co na roušce potom uzřela? / Věrný obraz obličeje mého / za odměnu činu laskavého.
Velkou ztrátou krve tělo slábne, / ve zmučených údech síla chabne. / Nezmohu již kříže břemeno, / znovu k zemi klesá koleno. / Uvažuj to ponížení nové, / nad ním trnou v nebi andělové.
Dcery siónské mě provázely, / a když velké strasti moje zřely, / útrpností, žalem vzlykaly, / nad mou trýzní hořce plakaly. / Matky, plačte spíše ze žalosti / nad svých vlastních dítek nezdárností.
Sám a vydán posměchu a vřavě, / zraněn, ztrýzněn od paty až k hlavě, / klesám potřetí a omdlévám, / já, jenž v nebi věčné sídlo mám. / Tento pád můj, pokolení hříšné, / zavinily tvoje skutky pyšné.
Ach, jak nade mnou se zatvrdili, / že mé čisté tělo obnažili! / Zbytek krve v tvář mi vstupuje, / ruměnec mi na ní vzbuzuje. / Lide můj, tou hanbou byly vinny / nečisté a smilné tvoje činy.
Hřeby na kříž v nevýslovné muce / přibíjejí nohy mé i ruce / před očima matky truchlící, / rány mé v své duši cítící. / Velkou bolest mou však dovršili, / když kříž se mnou vzhůru postavili.
Z lásky k lidu na kříži jsem zmíral, / s posměchem lid za to na mě zíral; / a když tělo smrtí zsinalo, / ještě kopí bok můj prohnalo; / poslední krev vylila se z něho, / aby smyla hříchy světa všeho.
Přátelé mé tělo z kříže sňali / a mé milé matce odevzdali. / Ta, když rány moje spatřila, / svými slzami je obmyla. / Mrtvého mě na klín ukládala, / zbité tělo celé zulíbala.
Do hrobu pak moje tělo dáno, / jak před věky o mně bylo psáno. / Lide můj, to vše jsem podstoupil, / bych tě z hříchů, z pekla vykoupil. / Snaž se teď, by spásné moje dílo / tobě vpravdě ke spasení bylo.
🏆 Pozri si TOP 100 najhranejších piesní
→
💬 Komentáre
Pridať komentár
Buďte prvý kto napíše komentár! 🎵