Na kraji noci, ale zahalena nadějí, nadějí rosy, že se nevypaří k ránu. Nebe se zavřelo, i prstům je už chladněji. Zůstaly samy černý klapky na pianu. Usínám před zahradou nepodobnou ráji a snaha o klid ve mně marná je. Divoký koně, kterym neustelou v stáji – myšlenky rozběhly se do kraje. Všechny zoufalý plány a přízemní sny, pouta a rány a okovy – duše široký lány už nejsou mý. Kostry splněnejch přání ať v zemi tlí a brány, co brání, padnou k ní, duše širokou plání zas uhání! Potřebuju reset, dnešek mi nějak nesed. Potřebuju reset, svět se kolem třese. Vteřinu za vteřinou propíjím se do jitra. Do nitra mraky plynou jako tichý řeky. Přetéká moje láhev do dna dávno dopitá a nejde vylít ani nadělat z ní střepy. Z minula navrací se sny jeden jak druhý, že zbyly samy klapky bez pian, že prsty jeden druhému se nevzdalují, že nejdále má člověk k sobě sám. Všechny zoufalý plány a přízemní sny, pouta a rány a okovy – duše široký lány už nejsou mý. Kostry splněnejch přání ať v zemi tlí a brány, co brání, padnou k ní, duše širokou plání zas uhání! Potřebuju reset, dnešek mi nějak nesed. Potřebuju reset, svět se kolem třese.