Vítr opět listí z větví sklízí, vždyť je listopad a já srdce málem v krku cítím, když tluču u vrat chaloupky na samotě, pohádkově roubené a z dáli za kopcem slyším zvonit klekání starý muž otevírá, úsměv v tváři znavené a místo rady kudy kam, přijímám pozvání, abych šel na chvíli dál v tom domě se zastavil svět možná už v roce tisíc devětset stařičké kachláky a hrnce z hlíny, co už se nevidí Nízká futra o odřený práh, obrázky svatých visí na stěnách starý muž říká, že to takhle má rád, ať se mu nedivím v koutě stojí tkalcovský stav, vůni starých časů zdobí dříví co vesele svůj epitaf prská v kamnech a ohřívá chvíli kdy se dva světy potkali a mění se žebříčky hodnot už se múzy v hlavě ozvaly, myslím, že tohle setkání, brzy hodím do not Že prý u nich bylo zvykem vždy hostit pocestné hned mi meltu nalil do krajáče s kresbou pany sedmibolestné v ošatce na stůl postavil ořechy a jablka a chléb zakrojil bajonetem z první světové přitom se vyptával, jak mi život utíká a jestli na svých mladých cestách jsem pochopil už to své co že to vlastně hledám v tom domě se zastavil svět možná už v roce tisíc devětset na cukr na kafe pak člunkem házel u stolu začal tkát říkal, že to je tlukot života, co uzly nervů hravě rozmotá tep srdce matky jemuž člověk touží slovu naslouchat jako předtím, než se narodí do neklidného proudu času když je noc a člověk nevidí měl by jít spát dočkávat zrání klasu ve dne pěstovat své řemeslo a aspoň trošku v Pána Boha věřit činit co jiným by radost přineslo a nemyslet jen nato, jak tenhle víkend přežít Že prý u nich bylo zvykem hostit kolemjdoucí hlavně v neděli, ale poutnící už nechodí asi taky vymřeli