Tam před zájezdní hospodou, já vyslechnul jsem náhodou, tu zprávu, kterou neznat bylo líp. Že blonďák z farmy ondatří, když chci, tak že opatří mi celkem levně zachovalej džíp. Já přes rodinný rozpory ze stolu sebral úspory a mazal hned ten auťák okouknout. Mám totiž strach, že blonďáci, zvlášt vyčouhlí fešáci, ty chtěj člověka vždycky podfouknout. Ten auťák byl však jak novej, zvuk motoru byl tutovej, tak jsem vlastnil zčista jasna džíp. Když plácnul jsem si s blonďákem a zvedl prach za auťákem, k domovu jsem vylít jako šíp. Ujel jsem sotva deset mil, když v tom mi motor vysadil, no co vysadil, úplně mi chcíp. Já marně kolem rajtoval, já kopal do něj, startoval, už nenaskočil, ta bestie, džíp. No řeknu vám, tlačil jsem ten starej krám, až ucítil jsem sladkou vůni píp. Pak k pultu jsem se protlačil, za chvíli už jsem skotačil a před lokálem nechal stát ten džíp. Když vyšel jsem zas v páradě, no prostě v dobrý náladě, tak do nádrže jsem dvě piva šplích. A než jsem se vám otočil motor džípu naskočil a od těch dob mě nějak přešel smích. Já nosil pivo v lavoru pro tuhle pivní potvoru, jen když měl nádrž piva plnou jel. Benzín prudce odmítal, to se jak zvíře zazmítal, jenom pípu za čerpadlo měl. Jednou mě buděj farmáři, že mám prej prázdno v garáži, že mi ten auťák asi někdo štíp. Já prolez všechny pivnice, co jsou u naší silnice, před žádnou se nemotal můj džíp. No řeknu vám, dodnes silnej pocit mám, že si prostě sám na pivo jel. Zahlíd ho parťák, jak směr vzal na plzeňskej pivovar a od těch dob už jsem ho neviděl, pomaloučku jel ten směr a od těch dob už jsem ho neviděl.