V temném koutě chodby náhle zvoní telefon. Výčitky jej tíží nezvedá ho, ví že on, hloupej tvor. Neměl tam být, proč vlastně jel v chladný noci lednový, slyšel pláč. Jak vůz mu sjel, náhle pak ztich i praskot plechů stromů pár dubovejch. Přemýšlel, proč tenkrát na ten pedál prudce šláp. A proč svou hezkou dívku na sedadle nechal spát, navždy spát. Neměl tam být, proč vlastně jel, život jí už nevrátí, nevrátí. Za pískot gum podřaď a bum, auto letí z opratí, jak slepej kůň. Vůz letí, letí, letí do polí. Mou mrtvou dívku už nic nebolí. Svit neónů, řev motorů, kasla pěkně bleskavá, ustlaná. Leží tam teď pod oblohou s vázou růží bezbranná, láska má. Vůz letí, letí, letí do polí. Mou mrtvou dívku už nic nebolí. Tak končí tenhle příběh, co napsal život sám. Dva životy si k sobě navždy vzal.