Je den nebo noc? Kdopak se v tom vyzná. Oslepivé slunce zalévá svými paprsky sněžnou pláň. Jiskří drsné, suché vločky, výš stoupají jemné proužky páry z průzračných kalužin, uvízlých mezi závějemi. Jiskřivá běl píchá do očí a nahoře se rozprostírá uhlově černé nebe s prachem hvězd, průzračná pavučina mléčné dráhy a na jejím pozadí jedna hvězda, ze všech nejjasnější – ani jiskřička, ani světluška, skoro jak lampička na perlovém nebeském baldachýnu. A na ni na tuto jiskřivou hvězdu, hledí trojice ve skafandrech. Mají přístroje v lakovaných pouzdrech, V nichž se míhají různobarevné křivky a číslice. Trojice hledí hned na nebe, hned na obrazovky přístrojů. A jeden z nich, na němž leží rozhodování říká nahlas: Probuďte se, spící. Probuďte se spící! Je den nebo noc? Sněžná pláň je němá a hluchá. Není nad ní vzduch. Zmrzl a změnil se v průzračné kalužiny. Nekvílí nad ní vítr, nechřupe sníh pod nohama. Na zledovatělých rostlinách nešelestí listoví. Slova se rozplývají na povrchu skafandru, ale rádio je zachycuje a ztracené zvuky se znovu rodí tam, kde vzduch je – v hlubokém podzemí, kde v řadách leží spící, bez hnutí jako sochy... probuďte se, probuďte se, probuďte se...