Dnes obloha se kaboní
Jak zlopověstné znamení
A k tomu někdo zazvoní
Tak naléhavě
Ten zvonek nechám odeznít
Vždyť nad tím, kdo to mohl být
Se klidně můžu zamyslit
Nad lógrem v kávě
Pak mně však zmůže zvědavost
Ach. co to bylo za blbost?
Když otevřu, tak vstoupí host
S tak divnou tváří
Vlasy jak popel z cigaret
A notně popraskanou pleť
A rozpačitě říká 'Hleď!
Jsem tvoje stáří!'
Já jsem tvé stáří...
Pozvi mně dál!
Když vůbec nic mu nevěřím
Proč mráz mi běží páteří
A s mrazem horko soupeří
A krev mi vaří
Vždyť žádný odznak nevytáh
Tak kam se šourá v bačkorách
A přitom říká: 'Žádnej strach
Jsem tvoje stáří.'
Jak pavučina má svůj kout
A odtamtud se nechce hnout
Jen cestou stačil utrhnout
List v kalendáři
Teď tady sedí v županu
Já neznám žádnou obranu
Když říká: 'Už tu zůstanu.'
Jsem tvoje stáří
Já jsem tvé stáří...
Pozvi mně dál!
A já mu na to povídám
Že sotva třicet roků mám
To přece ještě spočítám
Ty sedmilháři
Jen koukni - to je rodnej list
Tak nasaď brejle a zkus číst
A až to přečteš, rovnou zmiz
Kam patříš, stáří
Host na to: 'Co je počet let?
Znám chlápka, ten má v úctě svět
A přitom devadesát pět
Ten mládím září
Ty ale klidně odzíváš
Snad všechno, nač se podíváš
Už strašně dlouho v sobě máš
Své vlastní stáří
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.