Kde jsou ty časy, kdy holčičku svou
tak rád jsem houpával na kolenou
Dávno jsi velká a vlastní svět máš
byli jsme čtyři, zbyli jsme už jen dva
jen dva
Bylo to užasný žít s legendou
málokdo chápal, že věci to zvláštní jsou
Kdejakej táta dal svý děti spát
ty jsi byl pryč a já mohla si o tom jen zdát
jen zdát
Dotyky slávy přišly náhodou
vyrostly s námi každý máme svou
Štěstí jsou střípky, sem tam osloví
proč nám nic nikdy včas nenapoví
kdo ví
Vůbec jsem nechtěla zpívat a hrát
jen někde žít s někým, kdo by mě chtěl mít rád
mít rád
Dotyky slávy...
Kde jsou ty časy, už holčičká má
dotkla se slávy a možná je dál
než já
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.