1. ^CKolikrát jsem ležel v trávě, ^G7kolikrát se ^E7díval tím ^Ami7směrem, kde ^Fstojí ten ^Cdům. ^CKolikrát jsem tajně doufal, ^G7že se vrátí ^E7má velká ^Ami7chvíle, tak ^Fsladká mým ^Csnům. ^Ami7Mám přání (mám přání) nad tou ^Fdětskou ^G7krajinou, ^Amimám přání (mám přání) jako ^Fsníh se rozplyn^G7out. ^CKolikrát jsem ležel v trávě, ^G7kolikrát se ^E7díval tím ^Ami7směrem, kde ^Fstojí ten ^Cdům. R: ^CDál jeho ^G7štít do tmy ^Amizá^Fří, ^Cdál vidím ^G7tam jeho ^Dmidlou^Fhý ^Cstín. ^CTam čeká ^G7dál ke mně ^Amivzhlí^Fží, ^Ctam stojí ^G7dál starý ^Dmibí^Flý ^Cmlýn. Sólo: doprovod jako sloka 2. Posledních pár hodin cesty, když se člověk vrací, se topí v divných obavách. Jestli dům ten ještě pozná, jestli uvnitř najde co hledal, že nemusí mít strach. Má přání (má přání) zase dojít domů k nám, má přání (má přání) na tu louku, tam to znám. Posledních pár hodin cesty, když se člověk vrací, je nejtěžší ze všech jeho drah. R: Poznámka: (v závorce sbor druhý hlas)