Obejmutí rádo hřeje, až mě pustíš, bude chladno V průvanu jsem dosud žila, jsem ráda, že jsem otužilá Nehýčkej mě, vystup z děje, opustím tě až moc snadno. Ona si ta moje duše pořád někam jinam kluše, ale kam, to netuším, i tebe brzo opustím, fakt! Fakt! Úplně jednoduše. Zabiju Amora … a neptej se mě proč. Víš, co je to život? Život je pes a každý svýho psa strůjce. Můj život je pes obranář, mám černýho dobrmana, kterej svoji paní nedá a tak jsem se svým pejskem sama. Akorát teď nevím, jestli mi chybí někdo, nebo ze všech dlaní mi schází právě tvoje. Asi se mi stejská, asi tě moc potřebuju, i s partou jsem osamělá, když tu nejsi – to je závislost. Bože, dost! Zabiju Amora! Pošlu na něj dobrmana. Svýmu pejskovi já věřím. Andílek nedožije rána - sežere ho a to i s peřím. To se jen člověk zamiloval do člověka, a aby ne, vždyť tebe každej miluje a někteří tě zbožňujou, až tě to leká, a já jak jiní obdivuji krásu duše dobrodiní muže, který se mi (nic netuše, jaká síla mě to takhle polapila) přibližuje a pak zase vzdaluje. Zabiju Amora! Pošlu na něj svýho pejska. Vždyť ze mě srandu má a mně se tak hrozně stejská… Už se šeří, jdu na kutě, sním o tom, jak obejmu tě, stejská se mi - ale krutě. Protože jsme lidi a ne hermafroditi Plus a mínus, já a ty a nebo obráceně Protiklady se přitahujou, je to nabitý A tak pořád stoupáš v ceně Člověk, navíc mužské plémě Snad se chtíče rodí ve mně Přírodo mocná! Zatraceně! Zabiju Amora! Už je ámen s tímhle klukem. Pošlu na něj svýho psa a ten ho sežere i s lukem… i s tím jeho lukem… s tím jeho blbým lukem…