1. ^DKrouží labuť v oblacích bílá jako ^Dmaj7sníh, smí už letět ^Hmiza sluncem, už směr jí teplem ^Gdává, přichází její ^Dprvní cesta daleká, snad proto ani ^Dmaj7nespěchá, já vídal růst ji ^Hmina řekách a teď mi křídly ^Gmává, musí dál za svým ^Dposláním, já ^Dmaj7vím, ^Hmivím. R: ^DStoupat jak dým, já chtěl bych říct jí: "Též ^Dmaj7poletím, ^Hmidávno už vím, že s tebou cestu ^Gsvou neztratím a z výšek vidím, ^Djak malý jsem, jak vypadaj' ^Dmaj7hory a zem, uč mě ^Hmilétat a žít, uč mě ^Glétat a žít." Tíhu svou znám, čas labutí když se přiblíží, v lásce je mám, snad proto už mě nic netíží a z výšek vidím, jak malý jsem, jak vypadaj' hory a zem uč mě létat a žít, uč mě létat a žít. 2. Mizí labuť v oblacích bílá jako sníh a já v rozpacích tu stojím, hledám její pohled hřejivý, že zůstal jsem tu sám, je asi jenom malý klam. Snad mě tady nenechá, snad se brzy vrátí a zas mě bude učit žít, žít, žít, chci žít.