Roman Dragoun - Ptáci vesmíru (Roman Dragoun / Milan Princ) Opuštím dům jak pták svou klec můj nerozum, má nejdražší věc. Touha být sám, svou oblohu mít vím odlétám a v křídlech mám cit. Otče náš - jsme ptáci, ptáci vesmíru a každej křídla přesně na míru si připíná. otevřít snům, pár fotek si vzít lék na rozum v kufru uložit. Opuštím dům a hledám tu věc, dík objevům jsem spálil i svou klec. Otče náš - jsme ptáci, ptáci vesmíru a každej nemá křídla na míru, to už teď znám. tududú tudududú tududú tudududú tududú tudududú tududú tudududú Roztál můj sníh jak v křídlech vosk šrám na dlaních, má večerní zlost, jakej jsem pták, tak pták krkavec ostříží zrak už nevidí tu klec. Otče náš - jsme jenom, jenom Šemíci skáčem do sopky lávu chrlící, to doznávám. tududú tudududú A jaký je otec, takový je syn a já Tě Otče vroucně poprosím zbav mě mých vin už nikam neletím.