Jako otázky bez otazníků. Jako doteky bez vykřičníků. Znám všechna ta tažení z trávy, co po třístý člověka znaví. A polštáře s příchutí soli, jako herbáře všeho co bolí. Na dně pak rozpustím zlost, že nejhorší zítřek je minulost. Do všech strana, do tvých ran a čím míň tím víc se zdá. Spíš se vznesou k nebi skály, než by se naše srdce vzdaly, už vím. Jak je doufání, někdy k zoufání a že výkřikem do tmy nic nezměním už vím. Do vzduchoprázdna co znám. Jak memento, náznak když zhasnu sál. Až v mém lanoví někdo stanoví, pak si srdce mé uspoří na nový půjdu dál. Do letokruhů jak se vrývá, co bylo, je, bude, co zbývá. Jako memento uvadlých krás, je dotek co zůstává v nás. Jsem do ticha posledním tónem, jsem poprvé vyřčené s Bohem. Jsem všechno co nesmí a má se, jsem věčnost co uvízla v čase.