Jsem půl. Po písních nastává nechtěné ticho. Po půstu kde kdo má narostlé břicho a po teple nezvykle přichází mráz, co zastaví čas. Jsem půl. Dny táhnou se jak lžíce s medem, ráno si horký čaj osladím jedem. Po dlouhých soubojích ticho je v nás. Do kašny na návsi hodím dvě mince, s přáním, že chci potkat Malého Prince, co splní má přání, prý zázrak je k mání, láska platí ho z daní mých. Touha co znám má dvoumístné ryto a délka mého tepu je ticho. Jsme nehybné soukolí, co nebylo nebolí. Jsem řečník co ví, že ztrácí hlas a touha, že je past. A tak ze zbytků krás teď poskládá čas. Pak zdá se, že uvěřit snům dnes dá se. A tak svědomí touhy, jak noci jsou dlouhý a lásky otisk v nás. Už znám, chuť žití tak sladkou a lačnou. I chvíle co končí než začnou, pak tonoucí ticho, než přijde pád. Jsem půl, co nerada s touhou se loučí a s loučí hledá než se sloučí. A nepočítám čas.