Když Střepy mi nosily noci. Jak jsem se otáčel ? ležely na okně. Záhadné pozvánky, zdánlivě chladné přísliby? Někdy jsem jich měl v dlaních celé hromádky, jindy zas stačil jen pohled a sám se mi střep přilepil na prst. Nejdřív jsem netušil, co to má znamenat, co po mně noci chtějí. Tvářily se sice, jako by se jich to netýkalo, ale brzy jsem pochopil, že jim na naší nové hře asi záleží. Později jsem si uvědomil, že střepy, přes veškerou svoji rozmanitost a pestrost, mají něco společného, a když jsem k sobě některé přiložil, zcela přirozeně se doplňovaly a vytvářely tak náznak jakéhosi obrazu. Bylo to vzrušující a měl jsem z toho malé divoké závratě? V té době jsem byl odsouzen k temnému nicnedělání a čekání na rozsudek Vyšších mocností, které se pomocí skalpelu chtěly přesvědčit, jestli je opravdu v těle tma, jak jsem předtím tvrdil jednomu svému poněkud zmatenému příteli. A tak jsem pokorně, ale i s jistou netrpělivostí každý den čekal na setmění, v okolí vyli psi a křičeli rackové, občas zabzučel výtah nebo sousedi myli nádobí a já pomalu bral jeden střep po druhém a lepil je a skládal dohromady. Ve chvílích, kdy se Země přestávala otáčet, jsem objevoval Dvůr a vítr. Všechno se vlnilo v modrém tichu? První tři měsíce byly noci nejštědřejší. V opravdu hlubokém údivu jsem viděl, jak mi pod rukama roste kouzelná mozaika, jejímž autorem jsem sice nebyl, ale přesto jsem všemu, co zobrazovala, rozuměl a cítil, že to tak má být. Poté co Vyšší mocnosti nahlédly do mého těla, usoudily, že je v něm opravdu tma, a zašily ho zase nití, nebývalo už střepů na okně tolik. Zřejmě mne noci chtěly poněkud šetřit a s příchodem jara spíše konejšit, než rozněcovat mou beztak již zpráskanou představivost. Přesto ta trošku halucinogenní hra trvala dál. A na konci roku jsem se zastavil a pořádně se podíval, co to vlastně vzniklo. Zatajil se mi dech... Co to bylo? Ty střepy, to nebyly pohozené nehty Zla, ani to nebyly střepy, které se cenivě blýskají na zdech blázinců nebo vězení. Byly to malé, blyštivé dárky, skrz které jsem se mohl dívat. A viděl jsem snad všechno: od něhy dřevěných tulipánů až po ty nejztracenější bezmoci. A hlavně ? viděl jsem rok. A ta věta se mi zařízla do mozku? Viděl jsem rok Viděl jsem rok. Že může být rok symfonií, to jsem si možná myslel, ale že ani jedna věta nebude rychlá, to jsem nečekal. Byly to čtyři andante ? čtyři Světy, které do sebe plynule přecházely... Takový řád a harmonie! A přepadla mne úleva a spokojenost, že tohle opravdu nemusím pochopit a můžu to jen pozorovat. Takový dar! Až mě napadlo ? škoda že musím jíst škoda že musím spát že nejde jen tak plynout skoro i nedýchat a nebo jen vdechovat... Když začínalo Jaro, nebylo mi zrovna do skoku.? Žil jsem tehdy v domě s okny, ale Jara se to naštěstí vůbec netýkalo. Po probuzení se pomalu strojilo, na první pohled to vypadalo, že se někam chystá vyrazit... Až pak mi došlo, že si tu malou parádu dopřává jen pro vlastní potěšení. A ještě později mi připadlo, že se prostě chce jen líbit ? ? sobě i celému Světu. A z toho jsem měl radost. Nejdřív jsem mu tajně držel palce a pak bezmezně obdivoval ? A za okny kvetla láska. V některých jazycích je Jaro ženského rodu, to mě opravdu nepřekvapuje. Když bylo se vším hotovo a dvakrát třikrát se protočilo v zrcadle ? pak začalo čarovat. Ovšem? to šel rozum stranou. Některá kouzla byla tak jemná, že ani neměla pointu, a přesto se tajil dech, co to bylo za zázraky. Jiná zas dávala Jaru takovou moc, že kam vstoupilo, tam panovalo, a okouzlený úžas se měnil v zasnoubení. Nikdy jsem nezažil pocit takové vlídnosti, ale zároveň i neústupnosti, protože Jaro znalo svou cenu a probouzelo lásku, ale i úctu. Když se začalo ohlašovat Léto, žádný smutek nenastal. Žádné loučení, žádná nostalgická zastavení. Z oparů jarních kouzel se pomalu vynořil most, na němž si Jaro zatančilo malou proměnu, z které vzešlo v podobě Léta. Ani nebylo možné postřehnout, jak je ten most dlouhý a z čeho je postaven, a Léto se rozpřáhlo od obzoru k obzoru, až rozkošnicky se natáhlo a přikrylo všemi odstíny žluti a okru. To už jsem opustil dům s okny a Léto mě vtáhlo do rozpálených ulic města, kde stěny domů zářily jasem a vzduch se tetelil v táhlých rozžhavených dnech, ve kterých prach se snášel na ticho a ticho na prach. A tak jsem miloval i Léto, i když bylo občas trochu pyšné a dokonce i zlomyslné ? to když metalo blesky z mřížoví kanálů, nebo přibíjelo holuby k špinavým patníkům. Ale jak dokázalo být i velkorysé ? jakými vznešenými gesty mi nabízelo střechy kostelů nebo chladnější zapomenutá zákoutí, ve kterých, kdybych chtěl, jsem mohl nahmatat zpomalený tep města ? ale já nechtěl... Zpíjel jsem se tím královstvím světla a tepla a ani nedutal. A mohl jsem i do přírody a tam mi Léto ukazovalo nebe! Málem jsem se neudržel a chtěl ho obejmout, ale bylo tak vysoko! A to bylo dobře, neboť ta závrať byla mnohem krásnější. A Léto mi dovolilo pít hudbu vody ? a dýchat hudbu lesů, cítil jsem doteky země, a když jsem pohnul rukou, vzduch mi protékal mezi prsty. Léto prostě kralovalo, s šarmem, vtipem, majestátem. Zato Podzim... Podzim se vynořil jako lapka z křoví, nebo jako Černý princ, který právě přemohl draka. Nic tak tajemného jsem ještě neviděl... Podzim dvou tváří ? jedné jasné a přímé a druhé plné záhuby. Nešel z něho strach ? jen pustá osamělost. Jeho krása byla nebezpečná ? on to věděl a snad to ho tolik zraňovalo. A ač měl duši rozervanou, dokázal nekonečně dlouho stát a ani se nepohnout. Nikdo mu nemohl pomoci vymanit se z pout té temně modré samoty a on ani o nic nežádal. Chtěl jen jedno: chtěl noci. Nesápal se po nich, jen v klidu vyčkával, až mu každá sama vklouzne pod plášť do náruče, chladná, ale odhodlaná. A to ji pak vysadil na koně a proháněli se spolu po nebi, dokud je úsvit neunavil. Mohlo by se zdát, že most, na kterém došlo k proměně Léta, že ten most za sebou Podzim spálil, ale nebylo tomu tak. Žádné ze čtyř období toho roku za sebou nezanechávalo zkázu. Osamělost Podzimu jen nedokázala pustit k sobě něco jiného než sebe samu. Myslel jsem si, že Podzim trpí, ale pak mi došlo, že také ne ? že to je zas řád věcí, který nemohu a nechci pochopit. Veliké tajemství, jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem. A také jsem ho začal milovat ? ? z dálky a oddaně. Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod, a i když jsem věděl, že tomu tak není, jen u něho mi přišlo na mysl umírání... A tak na Svět ztlumeně padla Zima. Zima chůva. Zima utěšitel, která uspávala, a Zima opatrovník, která chystala nové šaty novému Jaru. Zima, která občas poskytla malá bezpečí, jindy zas neváhala ukázat, že ona je svorníkem klenby, pod kterou se převaloval čas toho jednoho, jediného roku. Zima ? jednou bílý duch, podruhé zas vladař v hermelínu. Zima ? která se dokázala i válet celá špinavá, a Zima ? která se někdy tak nadechla, že sis na ni mohl lehnout, nebo ti vnikla do úst, až jsi nemohl popadnout dech. Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála... Zimu, která do ulic vypouštěla šedivé přeludy a po nocích tiskla oblohu k zemi. Zimu, která se tvářila jako vrátný, který zavírá, ale jen proto, aby zas později mohl otevřít. A tak jsem viděl rok. Takhle jsem viděl jeden jediný svůj rok. Nechtěl jsem mluvit o životě. Vím, že dům s okny pořád stojí, a lidi? Lidi se do mého vyprávění nějak nevešli, asi tam nepatří. Co lidi? Ale viděl jsem taky rok chlístanců a sraženin Rok zápachů a nevůní Rok převařeného prádla a chutě linolea Rok moče a krve Rok úsměvů dozadu Rok nevěřících Rok velkého údivu, protože když jsem opustil dům s okny, vůbec nic jsem nechápal, nerozumněl jsem lidem, oč jim pořád jde? Co vlastně dělají lidi? Strkají se ? předbíhají Dávaj rady ? pak se ptají Láskyplní ? neurvalí Pořád něco zdá se tají Vypadá to že si hrají Ale oni to tak nevnímají A že se tolik rádi mají Občas někdo někoho zabije. V tramvaji si dvě ženy vjely do vlasů a jedna na druhou křičela: "Za život si nic nekoupíš, ty čůzo! Hahaha?" Kde jsem měl vzít odvahu a potom i chuť někomu říct, že to stojí za to? Že to opravdu stojí za to? Vždyť by si mysleli, že jsem se z bolesti pomát... A taky že jsem se pomát a zpíval jsem si doma do podlahy: Měsíčku na nebi nekoukej na lidi budeš mít oči celý červený Nejistý hvězdáři vztekle by remcali: "Podívej, kolego, změnil si líčení!" Pak by vyslali raketu do nebe s kapkama do očí určenou pro tebe Tak schovej se, Měsíčku schovej se za mraky nenech se spoutat nasadit návleky Lepší, když budeš mít svý oči červený a občas jen mrknout se jak vztekaj se na Zemi Podívej na mě už mi z toho šíbe zpívám tu podlaze a ona se hýbe Tančíme spolu tanec noci Zpívám jí k tomu o bezmoci Vždyť není třeba mít zvláštní odvahu jen tak si sednout a oslovit podlahu Ale co lidi ráno? Zas celý sražený S vráskama zloby jakoby zmražený Možná si všimli už že i to Slunce oči má celý doruda zbarvený Ale já vím že nejsou to záněty že nad lidma jen pláčou planety No dobrá, dobrá, tak jsem se pomát. Ale podlaze se to líbilo. A Dvůr? Pchá, vypadal chvilku, jako by ho zrovna postavili. Dvůr a já Na první pohled Dvůr vypadal nepřístupně. Netečný šedivec s bolavými zuby. Čtyři roky mi trvalo, než jsem zjistil, že je v podstatě plachý, hluboce do sebe ponořený a trochu znechucený. Čtyři léta trvalo, než se mnou začal komunikovat, ze začátku stroze a s nedůvěrou, ale pomalu roztával, asi mu také vyhovovalo, že jsem si za celou tu dobu neumyl okna. Občas se mě snažil při něčem přistihnout, ale moc toho neviděl. Ta hra ho bavila a taky ho zřejmě těšilo, že sklízel můj bezmezný obdiv. Asi mu nikdo nedával tak najevo, že je opravdu krásný a že někdo tuší, že pod nesčetnými jizvami zahlcenými špínou se ukrývá důstojnost, podivná vůle, osamocená vznešenost periferie. Jistě ? oba jsme věděli, že mu nikdy nebudu moci rozumět dokonale, ale právě díky tomu mezi námi vzniklo pevné pouto, založené na toleranci a přirozeném respektu. A tak jsme se sbližovali. V době, kdy mi začalo být opravdu hodně špatně, mě chlácholivě přijímal, nechával mě v sobě rozpustit a do rána bděl nad tím, abych se nezbláznil. Pletl mi hlavu a já už nevěděl, mám-li ho oslovovat "Dvore" nebo "Dvoře". Dokázal být i zábavný. Třeba když předstíral, že se na mě chce vrhnout. Vypadalo to strašidelně, ale já mu důvěřoval. Jindy zas s holubama hrál "škatule, škatule, hejbejte se", a to bych se i smál, ale takhle jsem mu jen do omítky zašeptal: "Škoda, že bolest bolí?" To pak klidně zvážněl, nepatrným gestem přivolal soumrak a poslal mi do okna vítr. Vítr ? posel s pláštěm naděje pokládal mi dlaně na čelo a očima se mi dostával až hluboko k srdci. Nebo poslal déšť a nebyl to pláč, byl to šepot věčnosti, který se mi snažil jemně naznačit, ať tolik nelpím na životě, že to nemusí být všechno, že jsem jen kapičkou. A to mě uklidňovalo. Byl jsem rád kapičkou a s pokorou jsem děkoval za ten dar. V tu chvíli Dvůr přestával být obezřetný jako obvykle a roztančil se. Byl to tanec popelnic a zatopených sklepů, nahnilých okapů a zdrolených komínů, tanec hoven, odpadků a kuchyňských pachů, tanec zkřivené dlažby a zvětralého betonu, rezavých balkonů plných harampádí a kanálů zmučených gangrénou. Takhle nějak vypadal ten tanec de La Cour. A to jsem měl opravdu radost, neboť jediné, co jsem potřeboval, byla právě tahle přirozenost. Žil jsem ve stavu, kdy jsem všechno viděl nahé, obnažené až na kost, takové, jaké to je, a bylo to prosté, pravdivé a svým způsobem nádherné. Po chvilce se přece jen unavil, byl to už starší Dvůr, zaujal zase své místo, holubi mu zatleskali křídly, rychle se přesvědčil, že ho nikdo neviděl, a spokojeně houkl do prostoru: "To bylo pouze pro Kapičku." Někdy se ty noci zdály nekonečné. Býval také unaven a lehce podrážděný a to se pak stáhl do sebe a celý ještě víc zešedivěl a jako by popukal vráskami nespokojenosti, bídy a zmaru. To když si uvědomoval, že je v zajetí domů, že je sám sobě vězeňským dvorem. Že ho nebe nemilosrdně tlačí k zemi a holubi jen bezostyšně využívají. Propadal kamenným depresím a to i užvaněné popelnice ani nedutaly. A jednou, při takové noci, kdy byla hluboká tma a já nerozsvítil, jsem ho uslyšel zpívat. Krčil jsem se v okně, ani nedýchal. Ta píseň zněla asi nějak takhle: Strašné je být ale jistě to nevědět vědomí mít a přesto dál kamenět Cítím, že srdce mám ale co to je, nevím radosti smutky znám ale nikam se s tím? neprobolím Jsem jenom dvůr ztemnělé útočiště můr korzo krys a galerie kanálů divadlo špíny bez opony, bez sálu Ani Boha nemám kterému bych se svěřoval a kdyby byl nechci, aby mě zachoval Prosil bych tichounce ať už mě pohřbí domy! Ať už se rozpadne v prach mé srdce nesrdce! Ale jsem jenom dvůr ztemnělé útočiště můr korzo krys a galerie kanálů divadlo špíny bez opony, bez sálu Jsem jenom dvůr odsouzenec k bytí který život zná a neví, co je žití? Tady se zarazil. Zmerčil mě. Ztuhnul, ale pak pokrčil balkony a trochu nerudně zabručel: "Ach, ty zase nespíš, Kapičko? Pusť to z hlavy. Jen jsem si zarýmoval? maličko." A nasadil svůj obvyklý nezúčastněný výraz. Nikdy jsme o té noci spolu nemluvili. Nikdo z nás nechtěl prohlubovat naše bolesti. Stali se z nás spiklenci. A to, že vysílám jeho píseň do Světa, mu nevadí. Stejně neznám poslední sloku, a ta je prý nejdůležitější? Sprostý pití A navíc mi někdy noc přinesla Sprostý pití. A chladně, skoro lhostejně mi ukazovala obrazy: Muž se naklání Muž se přehýbá Praská mu krk A všechno vsedě Za čelem bodláky a upilovaný trubky Hořkost až k uším Rýhy za ušima Cesty za ušima Řezanka v zátylku Mávnout rukou jako sto let A všechno vsedě Sklo v břiše Ze rtů puchýře Sítě na očích Obočí ožehlý Zafačovanej jazyk Samota pod víčkama Piják v pasti Sprostý pití Sprostý pití Sprostý pití A všechno vsedě Muž nejí a vyděšeně dáví Muž se zapomněl Zapomněl na sebe a čeká až mu sebe někdo připomene Že to bude bolet to ví ale už si nemůže vzpomenout co by měl udělat Je to už dost dávno co si na sebe pamatoval Je to už nějakej čas co se někde tuhle támhle napil dobrýho chlazenýho nápoje Na to už zapomněl A tak si teď s chutí dá svý starý dobrý Sprostý pití Sprostý pití Sprostý pití Propánajána! Dneska ráno se skoro střízlivej nemoh trefit do dveří koupelny! Skoro střízlivej! Ale co tam taky? Záchod je ucpanej a žiletky jsou tupý Tak si říká: "To přece už nemůžu vydržet?" a dá si další jedno horší než druhý To Sprostý pití Sprostý pití Sprostý pití To že se občas pomočí to je fakt hrůza ale co s tim? Je to zkrátka silný pití Sprostý pití tohle pití se nedá ukočírovat Občas si muž pustí hudbu ale číst už nemůže maximálně jednim okem a stejně si to nepamatuje ", jak by moh? Moc toho nenamluví jenom občas hučí do řeky To jsou monology! Zn. Sprostý pití Když ho popadnou křeče tak leze po čtyřech a snaží se vzpomenout Ale, proboha, na co? A tak si dá, zase si dá a přepije bolesti Vždyť je ten chlap úplně vypreparovanej! A nevzdá to a zírá do zrcadla Nemá se rád Nemůže se ani cejtit ale malovaným hrnečkem si připije na zdraví Když zalehne zdá se mu o hlubokých lesích když nemůže spát poslouchá šepoty za oknem ale měl by se trochu vyspat ráno ho totiž čeká Sprostý pití Sprostý pití Sprostý pití To modlitbě moc neslouží tak jen kleje Stejně jeho úsměv začíná bejt jako z vosku Nedávno se ošklivě pořezal bez náplasti ? co naděláš? Natáh si na ruku ponožku ruku schoval do kapsy a šel mluvit do řeky ale jinak všechno vsedě a taky si občas zazpíval ale až někde vzadu za mozkem a byla to zlá píseň: Dej mi, Pane, ještě dnešek a k tomu jednu noc zejtra začnu, opravdu nechci toho přece moc Jenom si to v klidu chci kapánek promyslet zejtra ráno začnu znova tak abych to nepoplet Ještě dneska, Pane Bože přece je to naposled zejtra vstanu ? někdo jinej a chci už na to nemyslet No ano, ráno vstal a co udělal? No přece? Sprostý pití Sprostý pití Sprostý pití A takhle to šlo léta Byl v tom fakt důslednej A že by si s tím lámal hlavu? To občas ano ale spíš ho někdy napadlo že dělá něco nepatřičnýho a pití bylo rychlejší než myšlenka a vlastní umírání jako by se ho netýkalo Tak mžourá píseň je zapomenuta srdce skoro nebije a v každý ulici na něho čeká to starý dobrý věrný Sprostý pití? Že by mě to nějak trýznilo ? to zas ne. Spíš jsem byl překvapený a vděčný, že si ty obrazy můžu pořádně prohlédnout. A jen mě občas napadlo: "Proboha, kdo tohle maloval?" Choulení A byly taky dny a noci kdy jsem se choulil až u střechy a pomalu si opakoval všechna možná slova abych je nikdy nezapomněl ne že by se to mohlo stát ale co kdyby říkal jsem si co kdyby A mohl jsem na prstech jedné ruky spočítat okamžiky kdy se mi podařilo se opravdu pořádně nadechnout a v záklonu s očima třeštícíma až někam za nebe A deprimující dlouhé výdechy které vypadaly že nikdy neskončí a najednou jako když utne a já dostal strach jestli to nebyl ten památnej ten poslední nad tím se dalo jen kroutit hlavou ale chápavej shovívavej úsměv jsem ze sebe nikdy nedostal protože to všechno bylo moc a moc nahý ostrý a opravdový nebyly rezervy ani místo pro pokyny nápověda se nekonala žádný zkoušky všechno jelo buď anebo i kdyby se ta střecha měla rozletět daleko ode mne A taky jsem si zoufal nad hlubinou temného Dvora když oněměl někdy jsem ho sledoval až do svítání až do úplného prochladnutí kdy jsem dospěl k okamžiku totálního klidu a smíření kdy mi vadil i jediný pohyb který jsem musel vykonat abych se uhasil abych na místě neshořel ohněm tak čistým a jasným že šlo o oči Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější leč pomíjely to bolelo a znovu mě to tisklo až nahoru ke střeše k dalšímu choulení a jektání V takových spirálách se nedalo ani pořádně stát A byl jsem celý zmatený a posekaný z neurčitého pocitu že jsem něco nebo někoho ztratil že mi něco nebo někdo chybí a tak jsem sám pro sebe Usadil se mi prach na čaji Jen tak mimochodem ? téměř potají Už jsem se nenapil ? bylo mi líto Rozbít tu mozaiku pavouků Pustil jsem si Missu pastorale A koukal z okna ? hledal krále Nic ? jen Dvůr a jícny oken A Měsíc zíval bledým okem Kde jsem ztratil svýho krále? V nemocnici nebo na bále? Samý Amen Amen a ve Dvoře je jenom kámen Co se stalo s malým králem? Žádná stopa žádný vzkaz Jenom pára nad kanálem Žít zas život nadoraz A nespoléhat na obraz Obraz lže a jen se vlní Na něm král a bez brnění Tak pij čaj s prachem Do dalšího rozednění Byla to doba uvědomování si věcí a rozdílení důležitostí, co je pro mne dobré a co ne. A ptal jsem se: "Když to všechno vydržím, bude mi líp?" A ozývalo se: "Samozřejmě, že ti bude líp! " bude ti líp nebo každopádně ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak a rozhodně ti bude nějak ? nějak ti zkrátka bude?" A to jsem potom usínal do průsvitných snů. S rukama nad hlavou, jako bych padal z výšky. Ze střechy. Ale z jaké střechy? Teď Z jaké střechy? Nechci to vědět. Možná to zjistím, až se podívám střepem. Třeba tím posledním.