Zas děti běží do školy a zmatek prázdnin střídá řád. I já mám svoje úkoly, a přitom bych si chtělo hrát. A radovat se z čokolád a vůbec nejvíc, milá matko, v tvé náruči se pochovat. Já, malé Pražské Jezulátko. Jdou ale lidé o holi a ti, co mají žal a hlad a spoustu myší na poli... Kdo ještě umí vážně brát ty stesky? Dítě akorát. Ty, jejich věčná advokátko, jsi naučila naslouchat své malé Pražské Jezulátko. Tak slýchám lidi z údolí, i z hor a pouští nebo blat, a Čechy, Dány, Mongoly… vždyť chodí za mnou odevšad. A tři sta pětašedesát dní v roce kleká na klekátko ten, koho nikdo nechce znát. Jen malé Pražské Jezulátko. Svět směje se a bude smát, že hořko mění v hořkosladko můj infantilní majestát. Nu, jsem jen dítě. Jezulátko.