Kdoví kde odpočívá Nautilus,
kdoví kde skončil svoji dlouhou pouť,
kdoví kde naposled se potopil
a nikdy víckrát už nevyplul.
Maelstrom jej hýčká ve svém náručí
a v něm hlavu plnou zázraků,
kapitán Nemo když poručí
já vidím do lidí jak do vraků.
Vidím na tisíc vzácných pokladů
které jen stěží někdo vyloví,
leží tam v troskách stranou pohledů,
na místech o kterých se nikdo nedoví.
V hloubkáchkde může plout jen Nautilus,
20 000 mil pod mořem myšlení
v troskách vašich duší a na dně slz
je poklad který těžko někdo docení.
Na den tak vypůjčit si Nautilus,
stačím je všechny ještě zachránit
a očistit od chaluch a od medúz
a chobotnic a nánosi bahna z nich odstranit.
A vzít tu truhlu stříbrem kovanou
a víko klíčem písní odemknout,
rozdávat lásku uvnitř schovanou
až do dna a potom zase dále plout.
Projít se Atlantidou křížem kráž,
vyrvat času všechno co nám zatajil,
najít staré mapy bez nichž se nevyznáš,
tam v krajinách svého mozku na chodbách žil.
A tak jak Nemo řídil Nautilus,
špatné i zlé pohřbít ve vlnách,
namířit příď do kýlu hrůz
a nechat mořský proud aby je navždy splách.
A vzít z nich věci jen lidem potřebné,
jen soudek s dobrým vínem hloubavým,
jen smích pro malé děti nezbedné,
pro které to vlastně všechno vyprávím.
Stačí jen znovu najít Nautilus
a přístav který opět opustí,
tajuplný ostrov leží v keždém z nás
a pán Jules Verne ten mi to jistotně odpustí...
On ví kde odpočívá Nautilus.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.