Byl jednou jeden učitel ctěný,
Jehož proslovy jak kamenné kvádry zněly,
Protože je lehčí učit, než odnaučit,
Protože jsme do nenávratna dospěli,
Vemte své věci a pojďte se mnou!;
…Nebo vás čeká smrt…
Byl jsem jen dítě ulice,
Mí rodiče byli dětmi z imigrantské stoky,
Tak jsme ho následovali, slepě jak dav,
Přes hory sněhovým ubrouskem pokryté,
A jedli jen kořínky a bobule,
Co najdeš jen v pralese hlubokém.
---
Daleko, daleko, daleko v tmách,
Snílci lásky sní na hvězdách
---
Je chladno…
Někdy nemůžeš vlastní dech popadnout
Je chladno…
---
Čas a hojnost ztížili jeho krok,
A tak se učitel musel rozdvojit,
Jedna půlka spolkla lesy a louky,
Druhá vysála všechnu vláhu z oblaků;
A my, my jsme strnuli v úžasu,
Jak mocný je jeho apetit…
---
Daleko, daleko, daleko v tmách,
Snílci lásky sní na hvězdách
---
Někdy nechápem, kdo vlastně jsme,
Někdy je vyšší moc silnější, pak pláčeme…;
Můj učiteli, doveď mne domů
Veď mne, můj učiteli,
Doveď mne domů.
Veď mne můj učiteli, veď mne…
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.