Zdravím tě temnoto,
Má přítelkyně dávná,
Přišel jsem si ještě jednou,
S tebou za noci povídat.
Protože jistá vize tiše se vkradla,
A do mých snů neklid kladla…
A ta utkvělá představa,
Co do mozku mi vrostla,
Stále ve zvuku ticha zůstává.
Neklidným městem procházel jsem sám,
V tísnivých dlážděných uličkách -
Než záři pouličních lamp,
Radši shrnu límec a volím špínu a chlad…
A náhle mne svit neonový oslepil,
A noc temnou rozpoltil,
Dotykem zvuku ticha.
A světlem obnažených jsem spatřil,
Lidí na tisíc, snad i víc,
Co mluví a přitom neříkají nic,
Co slyší, však nenaslouchají víc,
A píší písně, jejichž hlas nedotkne se tě,
Ale nikdo si netroufne, ne -
Ten zvuk ticha překřičet.
„Chudáci!“ chtěl jsem říct, „ Vy nevidíte,
Jak ticho jak rakovina roste?
Naslouchejte mým slovům,
A já Vás poučím,
Přijměte mou ruku,
Ať Vás obejmout smím………………
----“
Jak tiché kapky zapadla má slova však,
A stále zní jen ve studnách,
V ticha zvuku ozvěnách.
A těm lidem, co se klaní a modlí,
Vzývajíc své božské neonové modly,
Patří varování,
Co se ve světle nápisu zablesklo,
A poselství, jež mi předneslo:
„Slova proroků stojí napsána,
V metru na zdech,
V chodbách a opuštěných místnostech.
A zní jen šepotem,
Ve zvucích ticha.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.