Přicházím domů, svlékám plášť a pouštím si záznamník, pár vzkazů a k tomu jeden, co mi vzal klid. Zdravím tě lásko, jak se máš ? Asi tě překvapí, že slyšíš můj hlas, hledal jsem léta modré z nebe, tu cestu, která ke štěstí vede, až jsem zjistil, po dlouhé době, že cesta vede zpátky k tobě. Poslouchám posté ten tvůj pláč, na zázraky nevěřím, nezvaným jsi hostem, nečekej, nečekej u dveří, nejsem tou ženou dávných snů, tak mladou a horoucí, sny za své ať vezmou, už mě neuprosíš. Chci říct ti jenom, mám tě rád, za to že dokážeš, odpustit stokrát, vracím se k tobě, a jdu bosý jako ten žebrák, co o vodu prosí, dřív bujarý kůň bez otěží, skromný čekám u tvých dveří. Chci říct ti jenom, chceš říct mi jenom, mám tě rád, máš mě rád, za to že dokážeš, za to že dokážu, odpustit stokrát, odpustit stokrát. Vracím se k tobě, a jdu bosý jako ten žebrák, co o vodu prosí, dřív bujarý kůň bez otěží, skromný čekám, skromný čekáš, u tvých dveří. Poslouchám tiše ten tvůj pláč a zázrak se nekoná, až zaklepáš vím, že řeknu ti, tak pojď dál.