Byli jsme tenkrát malí smradi.
Kolik nám to bylo ?
Co já vim.
Měli jsme se rádi - já a Zrza,
vždycky když zavřu voči,
tak ji před očima uvidím,
ty vlasy jako voheň
a ty pihy,
takovej malej, vzteklej hubeňour.
Kradli jsme spolu jabka,
závodili v pytlích
no a vobčas jsme se spolu chytli
skrz nějakej blbej fór:
Zrzi, Zrzi, co tě mrzí ?
Ta zrzavá palice!
To si dycky rozšmudlala slzy
a polila mně za to z hadice.
Hrál jsem jí taky divadlo,
jen tak, co mně napadlo.
Měl jsem príma herce
uplácaný z hlíny,
mech jsem změnil na koberce
do královskejch síní
a z klacků jsem postavil trůn
pro princeznu,
pro princeznu Zrzu.
To měla Zrza ráda.
Hned zapomněla, že se se mnou hádá,
smála se a vpředu jí chyběl zub.
Jednou jsem chtěl, aby se ta moja Zrza bála.
Tak jsem nechal umřít
toho zrzavýho panáka,
ale pak jsem si vzpomněl na ten hrob,
na hrob zabitýho vrabčáka,
a byl jsem z toho celej trop.
Bulil jsem strašně.
Zrza ? Ta nebyla vůbec smutná.
Tej to bylo, myslím, putna.
Nedošlo jí totiž, že je vlastně zabitá.
Koukala se klidně na motýla
a divila se, že ho nechytám.
Zrza - ta moje zrzavá palice.
Měli jsme se rádi.
Patřila nám celá ulice.
Až jednou nepřišla.
Myslel jsem, že ji jejich nepustili ven.
Ale pak ji vodváželi s tátou a mámou
černým auťákem.
Ten večer jsem dlouho nešel domů,
i když jsem věděl, že budu strašně bit.
A táta mně nezbil.
Ten večer jsem slyšel jedno nový divný slovo,
kerý jsem předtím nikdy neslyšel: žid.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.