Dotýkáš se jenom černých klapek, když hraješ na kostelní havrany. A posloucháš ty rány v těle vykousaný, jak naráží křídla o stěny. A peří se vznáší a zase padá, a peří ti padá a zase se vznáší. Neptej se boha, kudy půjdou znova, nechej se podat, kudy havrani kráčí - kolem dveří, podél oken, už se blíží, co klepe uvnitř, musí ven. Uhýbáš pohledy lesknou se málo, tvoje oči se mění - já vim. Po kouskách dáváš mi najevo sílu, vidět není a přesto vrhá stín - kolem dveří, podél oken, prach se víří, co klepe uvnitř, musí ven. Stín perutí, někde v nás. Stín perutí je v nás.