Pověz, kam vůbec spěcháš, celý ten dlouhý čas. Už i tak je dost zmatený váš svět. Mě se do peří vplétá tvůj dech, tep i hlas. Vzpomínky slábnou, jak med, jsi loutkou v mých dlaních a já nemůžu víc, než po vlnách posílat vzkaz. S největším přáním smět aspoň jednou ti říct, odkud vůni, co cítíš, znáš. To já mým být ten anděl, co tě má tmou vést. Mám být strážcem tvých kroků, pískem pouští i dlážděním měst. To já mám být tou písní, co má v tvém srdci hrát. Nebo jen bílou vlajkou, co má vlát, za tvým vozem vlát. Až předáš svým synům, všechno co máš. Korunu moudrostí i ten svůj spěch, od země stínů se odpoutáš a přepluješ na druhý břeh. Ty víš, že tu čekám, až ruku svou mi dáš a věčností odejdem pryč. Mě se to peří vplétá, tvůj dech, tep i hlas. Slyším je blíž a blíž. To já mám být ten anděl, co tě má tmou vést, mám být strážcem tvých kroků, pískem pouští i dláždění měst. To já mám být tou písní, co má v tvém srdci hrát, nebo jen bílou vlajkou, co má vlát, za tvým vozem vlát. Nebo jen bílou vlajkou, co má vlát, za tvým vozem vlát.