Dívám se do zrcadla, ne veselá, ne zvadlá, jenom ta obyčejná ženská středných let. Ještě se za mnou točí dvacetileté oči a chůzi, tu mi mohli vždycky všichni závidět. Dívám se na ulici, kde jako trosečníci, samotní, mnohem mladší, někam jdou. Samota nemá zájem v mém bytě o podnájem a tak si sama sobě odpovídám otázkou. Jsem to já, ta, která s vámi vstává, večeří, tak jsem to já, ta, co se s vámi míjí u dveří, která už nečte básničky a které vráska pod víčky už šeptá, že se narodí, jsem to já, jsem to já. Dívám se někdy zpátky, tak jako do zahrádky, co se mi narodilo za celý ten čas, hmm, sladkosti, zeměžluč, srdce však ve mně tluče, tak se, děvče, probuď, posílám ti čerstvý vzkaz. Jsem to já, ta, která s vámi vstává, večeří, tak jsem to já, ta, co se s vámi míjí u dveří, která už nečte básničky a které vráska pod víčky už čeká, že se narodí, jsem to já. Která už nečte básničky a které vráska pod víčky už čeká, že se narodí, jsem to já.