Toužím, chvíli vrátit se zpátky, číst jen tak mezi řádky, v knihách pradávných dnů. Když v nich najdeš, kde vlastně je klíč ke štěstí skryt, život další, začneš žít. Půlnoc, měsíc tajemně září, na mou samotu, stáří, světlem chladným jak mráz. Znám i krásu, z dob dříve než-li spálil jí čas, znám i lásku, štěstí v nás. Příchuť prázdných dlouhých dnů, se vznáší kalným ránem, sfouk lampu vítr, či se s přítmím loučí, den stává se tvým pánem. Svítá, slunci naděje prýští, pro mne, pro život příští, prázdnu nesmím se vzdát. S novým ránem noc další skrýváš ve vzpomínkách, jako tenkrát tisíckrát. Slunce září výškou stromů, proč vzpomínkám se bráníš, zdá se vadnou jako jarní kvítí, jsou prázdnější než prázdné. Hýčkej, mě letmým dotykem skrání, slyš můj pláč, vzpomínání na dny zázračných změn. Chvilka stačí a co je štěstí pochopíš sám, hleď, jak vítám, další den.