Už vím, kdo je Fernando, znám barevné sny, které dvakrát nedají se snít. Už vím, kdo je Fernando, znám růži, která víc má trnů než má mít. Znám úsměv sladký, tříště ledu, studnu, z které nedovedu pít. Už vím, kdo je Fernando, znám slunce, které v očích umí pálit jako sůl. Už vím, kdo je Fernando, znám židli opuštěnou, u ní prázdný stůl. Znám pocit, který asi míval, co v něm posledný přebývá z dnů. Nestojím už o tvůj návrat k nám, vždyť já tě znám, Fernando, dost už teď tvých věčných známých fám, jen zůstaň sám, Fernando. Už dvakrát jsi mi sbohem dal, tak jak sis přál, zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando. Zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando. Už vím, kdo je Fernando, v mém životě už potřetí teď stojí ve dveřích. Už vím, kdo je Fernando, valach zlý, který dnes u okna stojí proti ní, svět, co se točí, jenom z očí čeká jen na skoro další hřích. Nestojím už o tvůj návrat k nám, vždyť já tě znám, Fernando, dost už teď tvých věčných známých fám, jen zůstaň sám, Fernando. Už dvakrát jsi mi sbohem dal, tak jak sis přál, zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando. Nestojím už o tvůj návrat k nám, vždyť já tě znám, Fernando, dost už teď tvých věčných známých fám, jen zůstaň sám, Fernando. Už dvakrát jsi mi sbohem dal, tak jak sis přál, zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando. Zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando, zbytečně mi budeš příště psát, že máš mě rád, Fernando.