Koukněte na toho fintila, pod krkem žlutého motýla, zelený klobouček do týla šoupne si na bílou pleš. I když ten tralalák padá mi, hlavně, že vyhrávám barvami, hlavně, že vyhrávám barvami, zase jsem šťastnej jak veš. Co po mě chceš? Pravdu či lež? Zkus ty dvě rozeznat a pak se směj, barevný svět láme mi hřbet, přesto chci být šašek počmáranej. Ucho mi hryžou jak oplatku, s rozběhem kopou mě do zadku, tvrděj, že všechno je v pořádku, když mně daj mizernej plat. Když ale koukám se na lidi, všechno tak černě zas nevidím, všechno tak černě zas nevidím, ještě se dovedem smát. Ne že se snad, není co bát, úzkost má tlapy jak Cassius Clay, ten věčný strach na miskách vah, převážit chce šašek počmáranej. Kampak chcem ve věku rozumu, strkat prý své nosy na gumu, určitě od rumu z konzumu, tak strašně červené jsou. Ptám se však tebe, náš osude, co bude, až tady nebude, co bude, až tady nebude dojemně pitomá show. Bláhová show, šaškové jdou, barevnou naději vytřískat z ní, hledáme brod, uprostřed vod, my věční šaškové počmáraní. Ptám se však tebe, náš osude, co bude, až tady nebude, co bude, až tady nebude dojemně pitomá show.