Tak už to bude třista let, co na mou přilbu orel slét, co do ruky mi dali kopí a místo šatů jen dva copy, jsem socha, která oči klopí z akademie věd. Hluboko dole tančí svět svůj pomatený menuet, tanečník tanečníka střídá a prosperitu svrab a bída a vlastní jméno hlavní třída, vždycky prý naposled. Třista let ke mně stoupá z hloubky mumraj té zničující show, co po ní zbývá, krev a šroubky i ty pak ale zametou. Přesto jsem z toho znovu celá paf, když hlavní roli přijme dav, školáci, starci, běhny, dámy, vyzvou své svaté: Buďte s námi, vzápětí zapálí jim chrámy a padne spousta hlav. A pak je všechno zpátky zas i hráči pokru řeknou: Pass a kde se blýskávalo noži, milenka čeká na nároží, vyhojeny jsou rány boží, jak zdá se v pravý čas. Třista let ke mně stoupá z hloubky mumraj té nekonečné show, po každém čísle krev a šroubky ze scény pěkně zametou. Proč tady trčím tolik let, kdo se vás prosil o nadhled, dali jste mi jenom bolest šíje a běželi tam, kde to žije, já, ztělesněná teorie, mám chuť vám závidět. Proč musím civět do té hloubky, chci taky výstup v téhle show, když nemám krev, tak berte šroubky a ty, ať jednou zametou.