Už odletí
směrem na jih
ptačí hejna poslední,
táto můj,
den se za dnem krátí,
do louží listy padají.
Plody zbylé
teď v sadu sklízíš,
všechny stromy pohladíš
a vzpomínáš,
je už podzim, táto,
vlasy bílé ti to prozradí.
Táto můj,
náruč polí je prázdná,
cesty mlčí ztěžklé blátem,
víno stáčíš,
rád se díváš jak zraje mladé.
Táto můj,
v tvé vrásčité tváři
plnou stáří,
trpí smutek,
v součtu let dávných
ti bere stáří.
Syrová
naruby hlína
drsně voňavá
nahotou se chlubí
v mokrých pláních,
pouze mlhou je přikrytá.
Táto můj,
přidáš ji z lesa
chvojí navlhlé
a od této chvíle
podzim touží,
voní smůlou a jehličím.
Táto můj,
náruč polí je prázdná,
cesty mlčí ztěžklé blátem,
víno stáčíš,
rád se díváš
jak zraje mladé.
Táto můj,
v tvé vrásčité tváři
plnou stáří,
trpí smutek,
v součtu let dávných
ti bere stáří.
Táto můj,
příští úsměv
rád teď skrýváš,
úsměv stáří.
Slavik
💬 Komentáre
Pridať komentár
Buďte prvý kto napíše komentár! 🎵