Jiří Helekal: I když je ti šestnáct nebo právě dvacet, možná, že se každé ráno ptáš. Kde zůstaly cesty, kudy se dá vracet, možná mnoho jiných přání máš. Popelník a láhev stojí na tvém stole, dávno přestal hrát i magneťák. Svetr, tričko, džínsy leží někde kolem, změnila ses, nevíš ani jak. Spolu: Najednou jsou rána tichá. Jiří: Prázdná stále víc a víc, ten, co vedle tebe dýchá, teď už nemá co ti říct. Spolu: Najednou jsou rána šedá. Jiří: Až to vážně zabolí, snad je to tím, že láska dá se. Spolu: Do příliš rychlých formulí. Jiří: Je ti devatenáct, podobáš se dětem, pak se tě má píseň netýká. Nikam nepospícháš, klidně chodíš světem, než přijde tvá láska veliká. Kolem sebe vidíš spoustu velkých dětí, v osmnácti je jim šedesát. Možná se jim zdálo, že čas rychle letí a najednou není o co hrát. Spolu: Najednou jsou rána tichá. Jiří: Prázdná stále víc a víc, ten, co vedle tebe dýchá, teď už nemá co ti říct. Spolu: Najednou jsou rána šedá. Jiří: Až to vážně zabolí, snad je to tím, že láska dá se. Spolu: Do příliš rychlých formulí, do příliš rychlých formulí, do příliš rychlých formulí.