Městem zástupy jdou v samotě se choulím, každej myšlenku svou jen tu svou, před sebou si koulí. Je to k smíchu jak jsme si blízko, přesto od sebe jsme dál a dál. Těsně nad zemí kroužíme nízko, víš, že zrovna toho bych se bál. R: To musíš znát, uprostřed noci hvězd se ptej. Tak přestaň spát a jen, lehce se deště dotýkej. To musíš znát, uprostřed noci ohněm se hřej. Tak zůstaň stát a jen, pod modrým nebem usínej. Nenech štěstí si vzít a dej mi ruku bílou, jestli snad budeš chtít si říct, že staneš se mou vílou. Je to k smíchu jak jsme si blízko, přesto ode mě si dál a dál. Těsně nad zemí kroužíš tak nízko, lásko, zrovna toho bych se bál. R: To musíš znát, uprostřed noci hvězd se ptej. Tak přestaň spát a jen, lehce se deště dotýkej. To musíš znát, uprostřed noci ohněm se hřej. Tak zůstaň stát a jen, pod modrým nebem usínej. Jak ten život je krátkej, někdy možná se sladkej zdá. Někdy je jak loďka vratkej, co ve vlnách tiše proplouvá. R: To musíš znát, uprostřed noci hvězd se ptej. Tak přestaň spát a jen, lehce se deště dotýkej. To musíš znát, uprostřed noci ohněm se hřej. Tak zůstaň stát a jen, pod modrým nebem usínej.