Náhlej poryv větru nadzvednul sukni městu z prúchodu vyhnal špínu, se skřípěním roztočil mi nad hlavou rezavou značku zákaz vjezdu, pak sebral ze zěme mikroténovej pytlík a jedno kolečko s ním po námestí prolít, než zmizel na proti mne přes štreet v křoví a najednou hroboví ticho jakoby se nestalo nic, jen moje vlastní srdce skoro přestalo tlouct, zaltoukaj že jsou, v tu chvíli zbyl jsem na zemi z lidí jen já jeden vše jakoby skoprňelo pohledem upřeným mím směrem, polknul jsem na prázdno a ehm-ehm trápnej moment nejsem oblečenej nemám ani hřeben tak jako nikdy přesto jsem se bez děch prohmatal, snad abych nahnal čas a případne i jemne zachápal, stejně ale vím že tu dneska večer nejsem náhodne, a to křoví o tom něco ví, moc hlasitě mlčí, potichu mně nutí nesměle do deje vkročit... Když človek ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříni pořádaj ples na svejch hrobech Když človek ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříni pořádaj ples na svejch hrobech Jen v temnej města zákoutich se cejtím v bezpečí, čerstvej vzduch mi nesvědči, jsem z neho nesvúj takže čí? náhli bezvětří zastavilo mojí plavbu nocí, na pustým náměstí se sprchuju v záři pouliční lampy, na zastávce nikdo nestojí, jen z křoví vedle ní, je cejtit toluen a chcanky, na zemi noviny na kusy, přesto přečtu si o pánovy, co se nevrátil s dúchodem z banky už víc jak měsíc o něm nikdo nic neví, zhruba tak dlouho jak to tady z toho křoví tak divne smrdí, a jak ten zápach síli kolem jdouci akurát svoje xichty víc a vích křivý, nikdo se nediví, nikdo to totiž nestačí, a taky si už zvykli, a místi cajti to maj v p*či nikdo jim to nedá do přesčasu, a navíc timhle tím rajónem nemaj trasu, jsou radši někde v teple, víš co do pohody, maximálne tak vobložit někoho vo prachy nebo body. Strážni anděle už taky vyklidili pole nebyli dost high aby přežili to tady dole, a měsíc mlčí jakoby něco proved jenom tiše žasne když proplouvá jako gondoliér kolem... Když človek ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříni pořádaj ples na svejch hrobech Když človek ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříni pořádaj ples na svejch hrobech Obyčejný křoví na náměstí v metropoli, zelený v létě zimou holý, tisíce lidí kolem něho denně chodí, nebo jen o pár metrú dál na zastávce stojí, a je jasný že se necejtí nijak vinný ráno si prostě jenom dojdou pro noviny, vždyť smrt znají jenom z telky, to se jich netýka, šašci bez královny, ??vlastní lži bez prdelky?? každý ma svý starosti co připadaj mu velký, posraný z vlastní dúležitosti nosíme svý slabosti jak šperky, a přitom nevidíme dál než na krok, neveříme dál než za hrob, chodíme z očima upřenýma na svoje nohy, v očích už se nezrcadlí ani kousíček oblohy, a tak ani nevnímaš jak barvy kolem blednou, jsme ale ešte pořád živý když už snáma ani mrtvý nehnou ? ani zápach mrtvoly, nemúžeme si to dovolit, strácet čas, hlavu otočit, nebo se snad nedejbože dokonce i zastavit ? nechali sme se vlastníma ambicema ochočit, mužem se modlit a nebo jit a něco v sobě změnit, něco se ale musí stát, když už i mrtvoly začnou mluvit... (Dnes znepokojila pražany správa o nálezu mrtvého tela neznámeho muže v křoví na Arbesovém náměstí, podle stupně rozkladu, zde tělo muselo ležet několik měsícu) Znáš ten pocit, když šelma oči přimouři, stíny se prodlouží, a séna se do příšeří pohrouří, kto ví kolik z nás dneska v purpurových loužích doslouží, prece nikdo netouží, po ničem víc než ať se ten čas už tolik neplouží, a měsíc mlčí jakoby něco proved myslí si svoje když proplouvá jako gondoliér kolem...