^DSlova, verše, melodi^Fe, vstupu^Ejí mi ^Ddo žil, ^DNohavicu s ^GPlíhalem, ^Frád bych ^Eněčím ^Dsvlažil a ^Gradoval se na okam^Ažik, ^Hmize všech tklivých písní, ^Dz těch co duši naplňu^Fjí, rozko^Eší i ^Dtísní. Nevím kde se v lidech berou, slůvka plná chladu, nemohu je přeci rovnat, bez ladu a skladu. Nevím ani jak se rodí, něžná slova lásky, dívky hřejí a cuchají, jarní sedmikrásky. Má mě ráda nebo nemá, odříkávám směle, když je lichý počet lístků, cítím se fakt skvěle. Pak zas na mě přijde chvilka, škaredého smutku, a ten opustí mě hnedka, jak poslechnu si Hutku. Nevím kdy mám být už zticha, a kdy radši mluvit, kdy bych měl řvát jak na lesy, kdy se zase tlumit. Nevím jak se chovat k dámě, aby si mě všimla, nenechat jí zadusit mě, osedlat jak šimla. Nevím, nevím, nechápu, a nerozumím lidem, proč se střílí do zátylku, s tak ledovým klidem. /:Ne a ne já neznám způsob, kdo a jak to spraví, na tom pranic nezáleží, když je to ten pravý.:/