U ohně sedím, přemí^Emitám, o všem, co jsem kdy uvi^Dděl, o lučním kvítí, motýlech, z letních dnů, kterými jsem ^Emišel. O žlutém listí, babím létě v tolika přešlých podzimech, o mlze, o stříbrném slunci, svištění větru ve vlasech. U ohně sedím, přemítám, jaký to bude asi svět, až budu muset zimu zřít a jaro – to už nevidět. Vždyť všechno co jsem neviděl, je víc nežli to viděné! A každé jaro v každém háji je vždycky jinak zelené. U ohně sedím, přemítám, na lidi z dávno přešlých let a o lidech, jež nepoznám a jaký bude jejich svět. Však zatím, co tak přemítám, o časech dávno minulých, zdaleka krokům naslouchám, až poutník stane u dveří.