Rf.: Vánek jako tenkrát z Rocky Mountain snáší sníh, jako tenkrát v Rocky Mountain září v oblacích. Rec.: Pamatuju si na ten ostrý zimní den, jako kdyby to bylo včera. Snad všichni osadníci se shlukli okolo kováře, který ukazoval kamsi k nebetyčným Skalistým horám.Měl pravdu. Z hor sestupovala postava v kožených šatech jako laň, když za kruté zimy hledá u lidí útočiště. Byla to mladá žena, ještě dívka, a když se trošku zotavila,zaplatila nám zlatým pískem z koženého váčku za srub, který jsme jí narychlo postavili. Ani nemusela, protože každý pořádný chlap by za ni skočil třeba do ohně. Tak byla krásná a půvabná, jako hory, z nichž k nám přišla. Rf.: Vánek jako tenkrát ... Možná, že ji měl někdo ještě raději, než já, ale rozhodně ne ten,kterého si na jaře vzala. Utekl se k nám na zimu bůh ví odkud a hladký a slizký, ale se ženami to zřejmě uměl. Duši čisté jako horský pramen učarovala a několik dnů po svatbě zmizel i s koženým váčkem skoro plným.Nesla to statečně, stále věřila, že se vrátí. Byl jsem to já, kdo jí přinesl zprávu, že její muž byl tam někde na východě chycen a za hříchy nové i staré odsouzen k trestu nejvyššímu. Nepromluvila, neplakala. S tváří jako z kamene pohlížela k horám a tam jsme ji také po dlouhém hledání našli. Pod vysokou skálou na břehu malé horské bystřiny, která ukončila její čistou lásku, tam, tam jsme ji pochovali. Rf.: Vánek jako tenkrát z Rocky Mountain snáší sníh. Jako tenkrát v Rocky Mountain září v oblacích. I hrob tvůj, tam v Rocky Mountain, bílý příkrov má, Věčný klid tam v Rocky Mountain, ať sám pán hor ti dá.