Dokud se válčí, musí vstát a zase padnout, jako včera, za slávu říše, boží majestát, za císaře, krále, papeže, za Hitlera, nebo pro členy drogové mafie. I když neví, kdo za tím vším je, ví jen, že umírat je džob neznámých vojínů všech dob. Přechází ze století do století a jako by už dávno, dávno zapoměl, kolik má vdov a kolik dětí a kolik už pohřbil vlastních těl. Zmasakrovali ho u Stalingradu, na kusy rozsekali u Slavkova, vykašlal plíce u Yperu a musel vstát a narukovat znova. V knihách dějepisu o něm nikde zmínka není, neznamí vojíni zůstávaj bezejmenní. Neposkytují interview, nanejvejš mávnou ustřelenou rukou a ubalí si cigaretu z novin, s fotkou vítězného generála, vykouří jí přesto, že je bez hlavy. Neznámý vojín vyžije i z mála, už ho to ale zmáhá tahat svůj osud v batohu jak činku. Moc rád by věděl, kolikrát má ještě padnout a zas vstát, než jednou provždy ulehne k odpočinku.