Milé děti, stýček Vojtaano Vám poví pohádku o Budulínkovi, chcete? Tak poslouchejte... ^Am, ^C, ^D, ^E -->> celou píseň. Bylo nebylo, jedno malý mimino, co zlobilo a bylo trochu nebylo a oči divně kulilo. Něco mu prej chybělo a něco mu zas přibylo a nebylo to kilo, těch málo mělo. Bylo líný a řikalo, že bude. Tak to rozhod fotr: „Budeš Budulínek, prde!“ Budu línej, přísahám, slibuju vám, nehnu zadkem, nic nedodělám. Jak řekl, tak udělal, flákal a život šel dál. Nikam moc nechodil, jen se válel opodál, lhal, skrytou agresi nehrál, zvítězila jeho lenost. Fotr už se bál. Tak ho vzal, když spal, tam kam vítr val, pozadu vycouval z posedu, kam neposedu dal. Malej se probral: „Kde to sakra jsem?!“ Netuší, že na něj čeká galantní jelen. „Dobrý^Amden, kozy^Cven, já jsem^Dgalantní je^Elen. Projedu tě pohledem, upředu tě jako len, jsem ten, co tě v zadu tlačí, myslím, že to jednou stačí. Dobrý den, kozy ven, já jsem galantní jelen. Projedu tě pohledem, upředu tě jako len, jsem ten, co tě v zadu tlačí, myslím, že to jednou stačí.“ „Tak to ne, Jelene! Galantní, nebo ne! Takhle to nebude!“ Budulínek diktuje. „Povidám, ty dostaneš, středověk zažiješ! Ty i tvoje díra pozná, co málokerá buzna! Rozvírá se jako květina, v zádi osina. Zvu tě do roka a do dne, jako kozina, že udělal jsem kostru z Kevina ví celá dědina! Tvoje šance jediná je zdrhnout, to ti povidám! A jsem malej muž s velkou duší. Schovej přede mnou svojí srnu, kámo ta to tuší, checkuj moje uši! Jsou jak satelity, co tvůj signál ruší a ještě mi to sluší a ještě mi to sluší a ještě mi to sluší! Ty mý uši, ty mý uši, ty mý uši!“ „Dobrý den, kozy ven, já jsem galantní jelen. Projedu tě pohledem, upředu tě jako len, jsem ten, co tě v zadu tlačí, myslím, že to jednou stačí.“ Jen co to Jelen dořekl, popadl ho Budulínek a cloumal s ním o sto šest! Div, že z něj duši nevytřásl. Když už se zdálo, že dříve tak líný Budulínek řádění zanechá, znovu zbrunátněl a zasypal Jelena nevídanou salvou nadávek. „Ty šmejde!“ ulevil si Budulínek naposled a odhodil Jelena se vší jeho galancí stranou. Dříve galantní, teď už jen starý, slabý, ubohý, bývalý, deviantní Don Chuan naposledy zvedl zrak. Pak už se jen pochcal, posral a hanbou nad svým zvráceným životem zdechnul. Budulínek nebyl rád, nebyl nerad, bylo mu to tak nějak fuk. „Nasral jsi mě, ale takhle to skončit nemuselo. Nu což, kůži stáhnu, maso uvařím, kosti vlkům pohodím a převezmu vládu nad celým lesem!“ „Dobrý den, já jsem ten, co na něm skapal Jelen, zabil jsem ho pohledem, vzal ho peklem a pak ven. Jsem ten, co tu nyní vládne, neslyším námitky žádné. Dobrý den, já jsem ten, co na něm skapal Jelen, zabil jsem ho pohledem, vzal ho peklem a pak ven. Jsem ten, co tu nyní vládne, neslyším námitky žádné.“ NE!