„Ó! Jaké rýmy! Jaké to rýmy!" Rimbaud 1871 „Svůj kapitál mám k dispozici; bude mi uvolněn, kdykoli budu chtít." Rimbaud 1890 * * * Mamince Stůl. Bible s koránem a mince z tobolky. Dva světy: do téru padá sníh. Jsi okoun dvojněmý; v retortě kape ti z žaber líh. Procitáš nad ránem do vůně karbolky, s pachutí éteru na dásních. S mokrými dlaněmi, s pahýlem po sněti, o berlích budeš se belhati, vystaven posměchu mrzáků na duchu, rozmaru lhostejných, charitě dobráků, laskavých z profese. Snad kříž, snad Boha ti dají. Co útěchu. Zatoužíš po vzduchu v Hararu, svíraje zarytě hrst mincí blýskavých... Stane se ve chvíli prokleté, že osud, blasfemik, pantera splete si s morčetem a orla vladaře krmí co pečeni v krmníku, že verše proplete špagátem polemik a hňupství vyvěsí nad světem, skryv ducha v almaře. Co zbývá k vyřčení, básníku? Pramálo: nejdřív řev... výkřik... pak volání. Sten. Tiché vzepětí. Krédo rtů, letící ozvěnou nad pastí hladiny ošidné, zasákne do výdřev jak šminka do skrání. Smrt svíčky sfoukne ti na dortu! Smrt s nohou dřevěnou sčítá tvé hodiny. Oči dne osleple mžourají na větrem žhavený disk slunce, opilý v červenci. Vzduch těžkne nad hlavou, dny rostou do týdnů. Za vraty, v svátečním mumraji v široké avenue, zpívají otylí vlastenci písničku krvavou z někdejších svatých dnů odplaty. Zde, nebo kdekoli, vyryti na štítě neraci - neryby: znamení na čele obětí, jež bity vrchností, nebučí. A bídní, v soukolí moci, teď mají tě za pláč či alibi, sevřeni v železném objetí strachu a zvyklostí; v obruči maticí stažené a šroubem z oceli. Je tomu mnoho dní, básníku, cos módou v Paříži! Vždyť báseň přežívá vězení tyranů. A že ne, aby se vraceli, odejdou rozhodní z kurníku se zobem za mříží. Nač myslíš? Na lživá tvrzení o svaté ornici? Čekání tasemnic v kuličkách chrobáčích na zázrak, na profil platýse, vztyčený nad světem! Hrdému, vkutému v temnici, nezbude časem nic: nemá sluch, nemá čich, nemá zrak. Pud psa, jenž točí se za vlastním ocasem, zbude mu. Na dně? Ne, ještě ne! Ač smrt máš zasetu pod kůží pahýlu, poznovu, sveřepě svíráš den, jenž se ti za zády objevil; ač týdny ztřeštěné, tančíce musettu, zdobí už mohylu bláznovu, odjíždíš do Arden, před zrakem - arkády v Charleville. Pozvedni berlu! Výš! Jak šavli bojarů, jež bitka vítězná rozjaří! Že ještě bolí steh, když kulháš, vleka kříž protézy? A s kým si promluvíš, po létech v Hararu? Kdo chce tě? Kdo tě zná, zbrojaři? Co hledáš na místech, kam dávno nepatříš? Askezi mrzáka - Lazara? Cpát zrno do volat husích? Toť bludička- -lemura ve spánku děsící! Kterak chceš naložit s nudou dne; od jara do jara!? Či chceš snad přivolat od řeky mladíčka Arthura s veršíky pod kšticí? Jen něco málo žít v nestoudné, bláhové naději, že možno básněmi a silou nadání dobýt snů? Létat si azurem, posazen na tura s křidélky? Dříve či později proklouzne dásněmi pelyněk zklamání do jícnu; chce Arthur Arthurem zabíti Arthura? Pondělky nudnější úterý; středy, jež sousedí se čtvrtky na pátek; nařvané hospodské soboty; ospalost nedělí s knedlíky. Kdekdo a kdekterý zarostlý v prostředí plyšových klekátek pro zvané. Buď oni - nebo ty. Neb lev se nedělí s pudlíky o sousto z kořisti, balené v kozince! A hledat přístřeší v nečase ve chlívku s prasaty? To pojde raději, zhrdaje nažranou závistí za mříží zvěřince!... Jsi duchem v Habeši, vleka se, zarostlý, vlasatý, srpnovou alejí. Škoda je času i myšlenky na stesky po dětství. Marno - a pozdě je přemýšlet o bitvách včerejších; a věru načase zpopelnit poličku na plenky a vydat svědectví! Vždyť slůvkem naděje zlomíš led mlčení ve verších, byť čas ti bezhlase svíjel nit. Ač srpen v zenitu, je chladno. Zlatě plá zář polen bukových v ohništi horního pokoje. Odjezd!! Ten poslední z odjezdů... Do země Hamitů utíkáš? Do tepla, kde slunce jako vích rozblyští písek? Kde ticho je v půlnoc i k poledni?... Na hvězdu v bezbřehém vesmíru, na růži v blankytu odcházíš, netuše doposud, že smrt je průvodčím dráhy, jež k Marseilli vezla tě. Co tušíš o smíru, s rukama bez citu, rozhořčen do duše na osud? Zlost - toť jen úvod! Čím dále tím častěji, ve zlatě, v hedvábí oděná, přichází Erato - rudý vlas sepnutý v temeni, ozdoben smaragdy; pláštěnkou přepestrou z parabel zakryta ramena... Kde je tvá vzpoura? To štvaní se? Minuty z kamení? Bylo to včera, kdy plakal jsi před sestrou Isabel, zoufalý bezmocí, ochrnut, nehybný? Jen hlava spojená se srdcem. Proud veršů zazáří jak třpytný vodopád v měsíci, tryskaje do noci, brilantní, bezchybný; navzdor, že hyena mudrcem, že říjen ze září a vzchází listopad, chrastící o listy - mumie - spadané z platanů. Sychravě mrholí na větve, jež vítr obnažil; nahé až na kůru. Škaredá smrt chroptí Kyrie krákorem havranů k veršům, jež hlaholí v hlavě tvé! Už vyschla studna žil a anděl na kůru pozvedá křídlovku. K rekviem! Poslední minuta k dopití poháru, Arthure! Poslední vzkřiknutí k sedlání velbloudů oněmí v ampulce s morfiem. Smrt - kobra svinutá v kytici z bulváru D'amoureux. Perutě labutí, stržené do proudu podzemí, do řeky Acheron. Ticho. Čas pro snění. Jen kapky šelestí o hrobku. Ticho tak propastné jak výbuch Stromboli. Na vracích opilých galeon zbylo jen kušnění a krotké neřesti pohrobků. Neslané nemastné, zpatlané bláboly o mracích. Erato služebnou, Euterpe v ústavu. Zastydlá puberta, kreslící hovínkem žoldnéře na Kalliopinu tabulku. Svět - Janus, s šalebnou tváří. Dráb za stravu! Co chtěl bys u čerta, myslící, na téhle galéře? Žrát hrách a lupinu v útulku pro mezky carovy? Je možný návrat? Ne! Žiješ-li ve strachu, zmizerníš ten střípek věčnosti, jenž Bůh ti poskytne k životu. Jsou mnozí takoví, co z výšky závratné prchají do prachu. Na zem! Níž! V otrocké vděčnosti za bídné spropitné despotů. A Múza? Zemřela? Ach, kdeže stařena! Je studnou artéskou v úhoru rvaní se o krajíc. Vypráví do hádek o kráse čistější anděla. A byť i pohřbena do krypty pod deskou z mramoru, zpívá si, čekajíc na prince z pohádek. Dočká se?...