Pomalu do vlasů stříbro se zaplétá, vzduch svěží pro krásu zamíří do léta, sluneční paprsky přírodu prosvítí, na vodě záblesky lapí nás do sítí. Akordy konejší, vrací nás na zpátek, do časů včerejších, beránků, hovádek, do časů všemocných vlastníků oblohy, vládnutím nemocných schválených na bohy. Den míří k obzoru, sfingy a mastaby, sochy jak v hororu. Kdo ten čas zastaví? Už zas nás všemocní nepustí do řeči, z včerejška nemocní prý zítřek vyléčí. Už zase vedou nás bez slůvka odporu, zbavených světa krás, v řetězech potvoru, spoutanou, bez vůle, se šátkem přes oči, teď postůj strnule! - třikrát tě otočí, vypustí v tápání zastav kde zastav se. Co zbude? Hledání, než dojdeš k zastávce, k řešení dilemat o bytí - nebytí, o smyslu kasemat, o smyslu přežití, o tom, zda k životu cesta je trnitá, s nárazy do plotů, nepřímá, vlnitá. Bez konce, bez cíle, k pokoře skloněni, čelíme přesile napůl již zlomeni, bez chuti, hladoví, žízeň nás sužuje, kolem se lanoví čím dál víc zužuje, Už nejsou posily, škrtí až do konce, v posledním úsilí křičíme, tichounce, po dechu, po hlase, po hladu, po žízni, po stesku, po kráse, po lásce, po trýzni, po všem co člověku punc dává ryzosti, vytváří pohodu, dá vale malosti, odbourá penězům servilní klanění, blbost a nerozum. Vždyť je to k zbláznění! Copak už nejsou tu myslící bytosti? Nenajdem revoltu, cestičku k lidskoti? Proč dětem neříci, že kvetou jehnědy? Oni ti lotříci a malé nezbedy, nemají do vínku vepsány horrory, chtějí však maminku, videu navzdory. Pokud je necháme vyrůstat v nahotě, jestli jim nedáme podporu v dobrotě, natlučem naději do cesty piloty. Potom už raději stvořme si roboty!