My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás. Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří, Mnozí co se smáli, náhle uvěří. Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá, nouze nám tak cizí se rychle ozývá, ve stájích je ticho, seno dochází, pod malými okny bílá smrt obchází a stále blíž… A potom to přišlo, co muselo se stát, od údolí k horám začalo všechno tát, Tenkrát přišel soused a jak mluví téměř lká, moje žena myslí, že se jara nedočká... Půjčil jsem mu koně a když saně zapřahal, Ještě než se rozjel jsem ho rychle varoval, nevracej se brodem, ledy už praskají, nejpozději zítra se na pouť vydají tam k údolí… Už padalo šero, když se navracel, delší cestou přes most však čas už neztrácel, kůň se marně vzpínal, dál už nechtěl jet, a jak jsem mu říkal, pod nimi prasknul led. Zvíře strachem hnané ty saně strhlo zpět, a nad ním se tam v brodu navždy zavřel led, hledali ho dlouho, až když zmizel zbylej sníh, pod mostem tam ležel na schodech kamenných kudy měl jít... Někdy ten kdo spěchá se domů nevrací…