SKŘÍŇ Roman Dragoun/Soňa Smetanová Skříň, podivná a věkovitá věc, napíná mně denně na skřipec. Tvá skříň, dědí se už sto let, možná víc. Žádná se jí nedokáže zříct. A v ní šátky, blůzy, závoje a prach. Běda ale, kdybych na ni sáh'. Tvá skříň, něco jako guru nebo král, a tak jsem vás k sobě obě vzal. To všechno koupený je pro mně bez ceny, víš. V šatech zakletá právě a jen mně nepatříš. Tak jen se začaruj, až z tebe zbude tvůj stín. Já nechci jít na nože, dál se tvářím, jako že spím. Skříň náruč dveří pootevřela. Vím už, co to s tebou udělá. Tvá skříň vtáhne tě a vysaje ti krev. Pomalu ti šetřím na rakev. A v ní nebudeš to ani málo ty, jenom model krásně ušitý. Tvá skříň vrže svoji píseň mámivou a tvé nohy samy za ní jdou. To všechno koupený je pro mně bez ceny, víš. V šatech zakletá právě a jen mně nepatříš. Tak jen se začaruj, až z tebe zbude tvůj stín. Já nechci jít na nože, dál se tvářím, jako že spím.