Recitativ: Příteli melancholiku, druhu mé duše tulácké. Pod kterým nebem zhasnou as, životy naše žebrácké. Ve zlatém víně ztopíme tyranský rozmar paměti. Zpívat budem, zapomenem na lásku, smrt i prokletí. Mým ^Cdomovem ^Emiztichlá je ^Fputyka, mým ^Gštěstím je ^G7sklenice ^Cplná. Snem ^Fmládí byla vždy ^Ggotika a ^G7smetla ji baroka ^Cvlna. Když v rezavém zámku klíč zachřestí dům zeje jak morová rána me štěstí se změnilo v neštěstí zůstal jsem sám a i ty jsi sama... Když potácím se setmělou ulicí, nahlížím do oken spáčů. Jen němý stín mě provází, já sám nad sebou pláču. (Jdu sám ztichlou ulicí a nahlížím do oken spáčů, v srdci mám plnou sklenici, sám nad svým osudem pláču.) A proto mi ta tichá putyka dál musí domovem býti než zároveň s ní v noci dobliká i kahan mého žití.