V ten den všichni čekali sněhovou nadílku, v ten den všichni chtěli mít klid aspoň na chvilku. V ten den všechno ustane, ztiší se, zavoní, v ten den, v roce jediný, se nebesa nakloní. I my dva jsme se těšili v tichu a v objetí na ten den, na ten den. V ten den měla obloha barvu jak z olova, v ten den jsi mě poprvé opravdu miloval. Ten den byl jak písek, jak trní, jak samota, v ten den jsi měl popel a čerstvou krev na botách. Nikdo z lidí si nezpíval, nehrál a netančil v ten den, v ten den. V ten den nám už nezbylo na chléb a na ryby, v ten den jsme si prostřeli pro tři, no co kdyby. V ten den kdosi zazvonil dvakrát a potřetí, v ten den jsi měl ve tváři touhu a napětí. A on za dveřmi tichý a smutný a znavený stál v ten den. V ten den si k nám ke stolu přisedl neznámý, v ten den stále vyprávěl o světě nad námi, v ten den taky o lidech, sám ale vzpřímeně, v ten den o všech dveřích co zůstaly zavřené. Potom odkudsi vytáhl ryby a víno a chléb v ten den. V ten den pak šel ke dveřím a řekl, že pospíchá, v ten den náhle zmizel jak pára a do ticha, v ten den jsme ho volali a pak znovu jsme seděli v ten den u toho jídla a oba jsme věděli, že nebyl to sen a že on je teď uprostřed nás, v ten den.