Čmárám si prstem srdíčka,
na okna zamžená,
čmárám je místo psaníčka,
bláhově zasněná.
Knoflíky málem přebírám,
má, či nemá rád,
dříve se k smrti utýrám,
než-li budu pravdu znát.
Mých srdcí na skle přibývá,
už není kam je dát,
každé z nich se mi vysmívá,
proč raději nejdu spát.
Od rámu k rámu pokrývá,
srdcí vodopád,
nechal mně jejich adresát,
na ulici v dešti stát.
Že prý jsem záhada,
můra a nafoukaný pták,
sám přitom vypadá
jak čínský drak,
jak čínský drak.
Záhony růží pokrývá
bílý a chladný sníh,
záclonou z okna otírám,
poslední dětský hřích.
Sníh se mi může lékem stát,
kdyby neroztál,
pod oknem ráno bude znát,
že tam někdo v noci stál.
Záhony růží pokrývá
bílý a chladný sníh,
záclonou z okna otírám,
poslední dětský hřích.
Sníh se mi může lékem stát,
kdyby neroztál,
pod oknem ráno bude znát,
že tam někdo v noci stál,
že tam někdo v noci stál,
že tam někdo v noci stál.
La la la la ....
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.