Už nad mou kolébkou táta můj říkával: Jen párkrát zaprší, abych tě vydával. Poslouchej jako pěna, zazpívám ti do věna, tu písničku, kterou mně učila ozvěna. Tam, tam, tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál, tam, tam, tam za tou duhou, tam žije ten o nemž sen se mi zdál. Srdce své jsem vzala a do šátku dala, přes modrou horu se za duhou vydala. Kdyby sníh duhu zavál, za duhou půjdu dál, srdce své dám tomu o nemž sen se mi zdál, Tam, tam, tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál, tam, tam, tam za tou duhou, tam žije ten o nemž sen se mi zdál. Tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál, tam za tou duhou, tam žije ten o nemž sen se mi zdál.