Tibor: Znám město plné zvláštní krásy a zlaté jako zralý klas, každý den slunce obléká si a Vltava v něm měří čas. Helena: Poznám to mesto plné divov, čo v Dunaji sa zrkadlí a znova každé ráno zo snov omladnuté sa prebudí. Helena: Moje mesto. Tibor: Město mé. Helena: Moje mesto. Tibor: Město moje. Spolu: Tam ulicami život zvoní a s mladosťou sa krása snúbi a slnko lepšie je než dážď. Tam srdcia jednou rečou znejú a mamy deťom náruč prajú a piesne sú vždy vôkol nás. Les, hory, lúky, potoky, ruky si pevne podáva. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé. Helena: Poznám to mesto času, velí mu pri tom pestrý šat, Devín mu tíško ružu hodí, kto priateľom chce zostať. Tibor: Znám město plné štíhlých věží, věží, co večer zrůžoví, Vyšehrad jeho báje střeží a Petřín veršem odpoví. Helena: Moje mesto. Tibor: Město mé. Helena: Moje mesto. Tibor: Město moje. Spolu: Tam ulicami život zvoní, dívky tančí, jasmín voní a slunce lepší je než mráz. Tam srdce mluví stejnou řečí a dětem náruč mámy svědčí a písně znějí vůkol nás. Les, hory, louky, potoky, ruce si pevně podává. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé. Helena: Mesto moje. Tibor: Město mé.